La vie est belle

Článek plný sladkostí! (recepty)

20. července 2017 v 10:39 | Ella |  Jídlo a recepty
Moc ráda projíždím různé zdravé recepty, pročítám postupy, inspiruji se krásnými fotkami a plánuji
jak se šupky dupky další den pustím do kuchtění, pečení
a jak místo tančení na baletních špičkách budu tančit po kuchyti se zástěrou a plechem zdravých sušenek v ruce.
No a nakonec skutek utek.
Chápejte, jsem velice zaneprázdněná, mám plno povinnstí
ok, jsem líná vytahovat váhu a ingredience, když vím že to pak stejně nebude nikdo jíst.:D
a když už si chci dopřát nějakou raw mňamku nebo veganský oběd,
neznám nic jednoduššího než zavolat kamarádce a jít kriticky hodnotit podniky Brna.
Jednoduše řečeno, já a pečení nejsme a asi nikdy nebudeme velcí přátelé.
(Když nepočítám období Vánoc, to peču pomalu víc jak moje babička cukrářka.)


Mrzí mě že nemohu psát své postupy, prezentovat své výtvory a pyšnit se svými vlastními recepty.
Za to ale mohu napsat a odprezentovat úžasná jídla a úžasné výtvory Verunky a Niky,
jejichž recepty bych prostřednictvím svého blogu inspirovala nejen vás,
ale také sebe samotnou.
I když se jídla bojím a sladkostí obzvlášt, je třeba se svému strachu postavit, něco dobrého upéct a samozřejmě nezapomenout ochutnat! :)


Zdravé sladkosti


Zdravé jablečné muffiny



100g celozrnné mouky
30g mletých vlašských oříšků
půlka sáčku kypřícího prášku
půl lžičky skořice
100g jablečného neslazeného pyré
50ml mléka
1 vejce
4 lžíce sladidla (já použila rýžový sirup)
celé vlašské oříšky (počet tolik, kolik vám vyjde muffinů)

Smícháme si v míse mouku,mleté vlašské oříšky, prášek do pečiva,skořici...
Potom přidáme jablečné pyré,mléko,vejce a sladidlo a pořádně zamíchat a nalít do košíčků na muffiny.
Pečeme 30 minut na 150 stupňů. - po 5 minutách muffiny vytáhneme a na každý položíme celý vlašský ořech.
Skladujeme zakryté v suchu.
(Tenhle recept pro mě byl takovou volbou číslo 1, nic zdravějšího jsem si pomalu upéct snad nemohla! :D
Ale věřte mi, výsledek byl dokonalý! Muffinky nejen skvěle chutnaly, ale také překrásně provoněly celou kuchyň...)

"Raffaello"



200g nízkotučného jemného tvarohu
100g strouhaného kokosu
30g proteinu
2 lžíce sladidla (např. med)
1 balení bílé čokolády bez cukru ( lze nahradit kokosovým máslem a přidat více medu.)
Mandle (počet tolik,kolik vám vyjde kuliček)
Strouhaný kokos na obalení kuliček

Nejdříve si smíchámě kokos s tvarohem a potom přidáme ostatní ingredience kromě čokolády a pořádně zpracujeme rukama - "promačkvávat".
Nakonec si ve vodní lázni roztopíme bílou čokoládu a přidáme ji k ostatním ingrediencím a znovu zpraccujeme rukama a poté ze směsi tvarujeme kuličky a do každé do vnitř vtlačíme mandli a obalíme ji ve strouhaném kokosu.
Skladujeme v lednici.
:)
(Já nesnáším kokos, ale i přesto s ním neskutečně ráda pracuju :D a rafaello kuličky dělám každé Vánoce jak v nezdarevé tak ve zdravé verzi. Zastesklo se mi po stromečku, dárečcích, ježíšku, šmarjá Eliii a vytvářením těchhle výtečných a zdravách rafaello podle Verči jsem si i teď, v červenci naladila Vánoční atmosféru.)

"Bounty" tyčinky



100g strouhaného kokosu
3 lžíce medu/sirupu
25g kokosového oleje - v tekutém stavu
2 lžíce kokosového másla
POLEVA:

50g kakaového másla
3 lžíce kakaa
2 lžíce medu

Do mixéru /sekáčku vsypeme kokos a chvilku mixujeme na mouku, co nejvíc to půjde.
Potom přidáme med,kokosový olej a kokosové máslo a mixujeme na "hustou kaši".
Po rozmixování směs zabalíme do potravinářské fólie a dáme ztuhnout na 15-20 minut do mrazáku.
Po vyndání z mrazáku ze směsi tvarujeme malé tyčinky a než si připravíme polevu, dáme je na chvíli do lednice na talíři s pečícím papírem. (Jinak by se tyčinky k talíři přilepily😀)
Ve vodní lázni si roztopíme kakaové máslo. Po rozpuštění odstavíme a přidáme kakao a med a necháme chvilku vychladnout a potom tyčinky obalíme v polevě, dáme ztuhnout na 1 hodinu do lednice na talíři s pečícím papírem.😚
(Tenhle recept jsem zkusila udělat na přání jedné 8leté princezny, která bounty miluje. Sama jsem tenhle recept neochutnala, ale všichni ostatní - včetně ní se po něm mohli utlouct! :)

A to je jen malá ochutnávka z toho, co najdete na Verunčině profilu.
Palačinky, dorty a dokonce i donuty ve zdravé verzi?
To vše a plno dalšího najdete zde.

Zdravé pečení

(Od Niky)

Domácí ciniminis


50g hladké mouky
50g celozrnné nebo špaldové mouky
4 kávové lžičky kokosového oleje
2 malé lžičky cukru (není nutné)
4 až 5 kávových lžiček vody
1 kávová lžička sody

Dále potřebujete na drobenku a potření:
Olej
cukr
škorici


Odměříme si mouku, sodu a popřípadě i cukr a vše smícháme.
Přidáme vodu a olej a vypracujeme na hladké těsto.
Těsto si vyválíme na silikonové podložce, abychom ho už nemuseli více mučit.
Těsto s podložkou dáme na plech. Nyní si do ruky vezmeme nožík a děláme jemné rýhy a zářezy do těsta, abychom získali strukturu.
Zářezy děláme oběma směry, ale pozor, abyste těsto úplně nerozkrájali.
Těsto potřeme trochou oleje.
V misce si smícháme skořici a cukr.
Nyní posypeme těsto směsí skořicového cukru.
Nakrájíme na čtverečky.
Plech dáme do vyhřáté trouby a pečeme cca 15-20 minut na 180 ° C do křupava.





Chcete říct tajemství? Jako malá jsem nejedla téměř nic jiného než nesquick a ciniminis s mlékem.
Vážně, byla jsem schopna tohle jídlo jíst na snídani, oběd i na večeři.
A když nebyl? Tak jsem prostě nejedla-
(Ehm...to nebyla anorexie, to byla umanutost)
Každopádně zastesklo se mi po té chuti a jakmile jsem uviděla tenhle recept neodolala jsem, vyzkoušela a jedno ráno den začala snídaní těchhle famozních ciniminis s lískooříškovým mlékem.
A ještě nikdy v životě jsem si na ciniminis takhle nepochutnala! :)


Famozní kynuté těsto



těsto:
750g hladké mouky (špaldová nebo ledajaká jiná, která Vám vyhovuje 😌)
3 PL jablečné pyré (můžete dát i vejce, já jsem však chtěla veganskou verzi 😇)
300ml rostlinného mléka
5 PL cukr (může být i méně 😉)
50g droždí (pokud je starší, tak dejte i trochu sody)
špetka soli
100g kokosového oleje

Náplň:
džem
tvaroh (pohankový nebo normální)
karob (nebo kakao, mně však více chutná karob)
datle
rozinky nebo sušené švestky

Nejprve si udělám kvásek. Do 150ml jemně teplého (ne horkého ⛔) mléka rozdrobíme droždí, 3PL cukru a 3PL lžíce mouky. Jemně zamícháme a dáme na teplé místo kynout cca 30 minut.
Do vykynutého kvásku přidáme postupně mouku, cukr, špetku soli, jablečné pyré a olej.
Promícháme a podle konzistence přiléváme mléko (nedávejte ho najednou, abyste pak těsto neměli moc lepkavé, každá mouka saje jinak, takže se může stát, že budete muset přidat více mléka nebo naopak více mouky).
Mícháme, dokud nám nevznikne vláčné těsto.
Opět přikryjeme utěrkou a dáme kynout na teplé místo na hodinu a půl.
Zatímco nám těsto kyne, uděláme si nádivku.
Rozmícháme tvaroh s namočenými datle (můžete přidat i cukr namísto datlí).
Tuto tvarohovou náplň rozdělíme na dvě části a do jedné z nich přidáme karob.
Podle chuti můžeme přidat rozinky nebo švestky.
Po hodince a půl, když máme těsto krásně vykynuté, můžeme z něj udělat buď závin, buchty nebo koláčky.
Já jsem udělala jeden závin naplněný meruňkovým džemem, který jsem následně rozkrájela na šneků a těch jsem naskládané do bábovkové formy .
Ve formě jsem je ještě nechala asi 20 minut nakynout.
(Tenhle recept jsem zatím nezkoušela, ale v nejbližší době určitě vyzkouším.)

Věřím, že vám jak Cini Minis tak kynutá bábovka bude chutnat.
Pokud je budete zkoušet, prosím nezapomeňte udělat milé autorce radost a přidat fotku z hastagam #sunnypecie
Další její skvělé recepty najdete na jejím blogu https://bruntella.blogspot.cz//
a na jejím intagramu zde😊

Doufám že se Vám recepty líbily a že Vás inspirovaly tak jako inspirovaly mě-

Dobrou chuť bez výčitek Vám přeje Ella. :)
 

Maličkosti, které vám změní život k lepšímu

15. července 2017 v 20:30 | Ella |  Motivace
Většina čtenářů mě a můj přístup k pozitivním věcem zná a tenhle typ článků buď miluje a nebo nenávidí.
Já si ale myslím, že pozitivních článků není nikdy dost a tak vám chci dnes ukázat (nebo připomenout?)
pár naprosto banálních denních rituálů, kterými můžete změnit svoji depresivní náladu a probudit ve svém životě
světlé barvy radosti.

Opět čerpám ze svých zkušeností a proto mohu s klidným svědomím napsat že mé růžové brýle a pozitivní přístup mi už nejednou zachránil život. Zní to hloupě? Ale věřte mi, je to tak. Stejně tak mi věřte, že i maličkostmi se dá dosáhnout velkých věcí.
Tak, jdeme na to? :)

1, Uvědomte si, co Vám dělá radost

Zamyslete se a snažte se být skromní. Takže žádné dovolené v Dubai ani měsíšní slavení narozenin
Já jsem osobně nejštastnější, když jsem v přítomnosti lidí, se kterými je mi dobře a tak má priorita čílo 1, je trávit s nimi co nejvíce času. Na to navazuje plno dalších maličkotí jako je dobrá káva v kavárně, procházka na slunci v nových šatech, večer strávený v divadle a nebo dětinské tančení v dešti. Ano, 17....

2, Sestavte si žebříček vašich radostí do denního plánu

Takže si lehce stanovte režim a zařaďte do něj právě ty maličkosti jenž vás činní štastnými.

Uvedu příklad:
(Ať už vstávám ve 4 nebo v 10 ráno, pokaždé si pustím balet a minimálně půl hodinu tančím na špičkách.
Ehm...ve 4 ráno pochopitelně do sluchátek
A je to ta nejdůležitější maličkost, která je tím nejkrásnějším startem do nového dne.)


3, Budte Aktivní

Je důležité být co nejvíc aktivní.
(A teď nemyslím jen sport, ale všeobecnou aktivitu v podobě produkce, vyřizování svých povinností atd...)
Ono to může znít docela hrozně,já kolikrát zacházím do extrému a často se vyhýbám kolabsu, ale i přesto mi to za to stojí.
Nemám čas přemýšlet o hloupostech a nemám čas topit se ve svém smutku. A věřte mi, že když budete mít den nabitý od rána do večera a nebudete líní a nebudete se vymlouvat na to, že nemáte energii
(protože já ji ve svém stavu a při svém příjmu taky nemám)
uvidíte, že z vás plno starostí a smutku opadne a vy se budete ve výledku cítit naplnění a budete plní pozitivní energie.

4, Jezte pravidelně a pestře

No a k tomu abyste mohli být co nejvíc aktivní a produktivní potřebujete také kvalitní a pravidelnou stravu.
Teď je opravdu směšné, že to píše holka, co jí tak dvakrát denně a přežívá na kávě, ale když se náhodou stane zázrak a nebo mě někdo prostě donutí najíst se trochu víc a i o minimum zvýšit svůj příjem, cítím se mnohem, mnohem lépe.
Také záleží na tom, co jíte. Nebojte, návrhy diet,raw stravování, veganství apod. vás ušetřím. Nejsem zastáncem ani jednoho, ale co preferuji je kvalitní strava. Dejte šanci novým potravinám, ochutnávejte nová jídla, nové chutě, zkoušejte, objevujte a věřte mi, že se zvýší nejen vaše energie, ale také sebevědomí, které je velice důležité.

5, Nezapomínejte odpočívat

Udělejte si čas sami pro sebe.
Neměl by být příliš dlouhý, ale ani příliš krátký a měl by se odvíjet od vašeho fyzického i psychického stavu.
Jestliže jste po celodenním výletě a neprospané noci, klidně se válejte celý den v posteli s oblíbenou knížkou a kávou. Upečte si k vašemu oblíbenému filmu nějakou zdravou mňaminku a lenošte, ale pokud se jedná o běžný odpočinek po běžném dnu, bude vám stačit hodinka až tři na zrelaxování těla, odpočinku mysli a načerpání nových sil.
Já nejčastěji relaxuji u kávičky s kamarádkou, psaním a recenzováním produkům při vážné hudbě a upravováním fotek na instagramu do růžových odstínů. Protože přes růžovou nejede vlak

6, Mám tě rád, máš mě rád, máme se rádi

Stále to opakuji, stále to připomínám a stále se tím řídím.
Říkejme lidem co pro nás znamenají, jak je máme rádi, neber me je jako samozřejmost,
ale važme si jich a dávejme jim to na jevo!
Protože až ve chvíli kdy dáváme, můžeme přijímat. :)
A koho z nás laskavé slovo nepohladí po duši? :)
(Ano rok stará fotka, ale nejde nemilovat. :D)

Nejsem taková, jakou si mě namaluješ

14. července 2017 v 0:03 | Ella |  My life...

Předsudky

Jestli je něco, co mě opravdu trápí, jsou to předsudky.
Kolikrát si lidé ani neuvědomují (a nebo v tom horším případě jsou si toho plně vědomi )jak svými posměšky, nadávkami a nevhodnými poznámkami dokáží člověku ublížit.
Někdy si říkám PROČ?
PROČ mají lidé potřebu být tak zlý?

Mohu se vtipům o somálském dítěti smát, ale uvnitř pláču.
Mohu nad poznámou o namyšleném spratkovi mávnout rukou, ale uvnitř křičím.
Mohu se tvářit sebevyrovnaněji, ale uvnitř jsem stále křehká jako ten nejkřehčí porcelán.

Uvedu příklad z mého života a lehce se ponořím do tématu anorexie.


Je to tak rok, co se mi začalo dařit, bylo mi fajn, opravdu moc fajn, užívala jsem si života a sdílela svoji radost s ostatními...
Bohužel ne všichni mi tu radost přáli.
A tak jsem jednoho krásného dne obdržela zprávu od mé "kamarádky", která přesně věděla jak mi můj úspěch, moji cestičku a moji pýli zbořit jako domeček z karet.
Napsala mi že jsem tlustá.
Ano, přibrala jsem asi 4kg, ale má váha byla ještě velký kus pod 40kg.
Nebyla jsem tlustá, byla jsem podvyživená, jenže to, co dovede slovo ,,jsi tlustá" způsobit anorektičce, to si dovede představit jen slešna s ppp (a to ta "kamarádka" také byla).
Moc dobře věděla že mě raní a že začnu co?
Hubnout.
A tak mi má milovaná "kamarádka" jednou větou vykopala jámu do které jsem spadla.
A od toho štastného období zhubla téměř deset kilo.

O deset kilo lehčí.
O deset kilo štěstí chudší....

A až do teď jsem to v sobě dusila.
Ale proč?
Proč bych se měla stydět za svoji slabost před její zahořklostí a zlomyslností?

A teď uvedu odlišný příklad

za který schytám nemalou kritiku.

Odmala je mi kladeno na srdce ať si dávám pozor na to, aby nebylo poznat z
jak dobře sociálně zabezpečené rodiny pocházím.
Ale proč se kvůli tomu schovávat?
Proč chodit v černé a nesmět se ani zmínit o létu stráveném na jachtě....
Proč?
Protože jsou lidé závistiví? Nepřejícní?
Ano, to jsou, sama jsem to poznala, ale...
Rozhodla jsem se přestat schovávat a dávat na názor druhých.
Chci si dělat radost v podobě dražších věcí, chci se hezky obléct, namalovat a vyjít ven. Chci se cítit dobře.
Chci budovat své sebevědomí a nechci se skrývat pod umělým pláštěm.
Je to taková volba.
Cítit se dobře, ale být urážena, zesměšnovaná a hanlivě označovaná.

,,Vše máš jen díky rodičům, namyšlená holka, rozmazlenej spratek..."

Tohle vše jsem poslouchala mnohem mnohem dřív a způsobilo mi to blok, díky kterému jsem se bála koupit cokoliv co se mi líbilo a jakkoliv to pohoršovalo společnost.
Tohle je odvážné co tu píšu, co tu chci sdělit, plno z vás ani nepochopí co jsem tím vlastně chtěla říct.
Těžce se mi vystihuje podtstata.
Jediné co mohu napsat je...
Někteří lidé umí být opravdu závistivý, krutí a nepřejícní, ale já už se jim nechci podřizovat.

A teď už k podstatě proč tenhle článek píši.

Jsem uvězněna v zajetí toho, co si o mě lidé myslí.
Chci všem neustále dokazovat že to, že jsem malá a hubená ze mě nedělá člověka bez charakteru ani anorektičku,
které jsou posměšky a hnusné poznámky jedno.
Chci všem pořád dokazovat že to, že mám drahé věci ze mě nedělá namyšleného ani rozmazleného člověka.
A neustále se snažím dokázat všem to, že ať už můj život vypadá sebenádherněji, je naprosto ošklivý.
Že za tím růžovým pozlátkem se skrývá neskutečná spousta špíny, pláče, násilý a beznaděje.
Pořád chci lidem připomínat co jsem si prožila/co si prožívám.
Ano,doteď jsem se s tím nevyrovnala

Toužím po tom aby mě viděli takovou jaká jsem bez ohledu na vzhled či další okolnosti.

Ale proč?
Proto aby mě litovali?

Tohle napadlo určitě každého včetně mě, ale ne, tím to není.

Já jen chci jít po ulici v krásných šatech s drahou kabelkou a neslyšet ty hnusné nadávky.
Chci si v klidu objednat malý salát nebo si obléct plavky a nelyšet šuškání o anorexii a o tom že nejím.
Chci být sama sebou, ale zároveň chci abych byla pro ostatní dokonalá, perfektní, bez chybičky.
a už se zase točíme v tom kruhu

Není to reálné.
A já si to až ve svých 17 letech uvědomila a rozhodla se postavit světu tváří v tvář přesně taková jaká jsem.
Musím se naučit přijímat negativní reakce ostatních a musím si vytvořit imunitu proti slovům, která mě dokáží dostat z vrcholu až na dno (viz. první ukázka.)
A především musím myslet na to, že ti správní lidé mě vždy uvidí takovou, jaká jsem.


Možná malá hubená, tak trochu praštěná a neustále s hlavou v oblacích, ale rozhodně ne taková, jakou si mě lidé často na základě prvního dojmu a úsudku namalují.
 


Je čas na vykrmování! :)

9. července 2017 v 17:55 | Ella |  My life...
Krásný den všem! :)
Ani nevím, kdy jsem napsala poslední článek, ale bude to asi dlouhá doba, že?
Omlouvám se, to víte, řekla jsem že dokud se nevzpamatuji a nedostanu věci pod kontrolu, nebudu psát.
Jenže víte co? Možná byste se dalšího článku nedočkali....


Z toho tak nějak plyne že to žádný ideál není....
Do léta jsem si váhu ještě dokázala udržet, ale jakmile jsem se bezpečně ujistila že na mě všichni zanevřeli, zanevřela jsem na sebe také a tak nějak snížila příjem a společně s mojí váhou padám do ještě hlubší propasti než doposud.
Bude bezedná a nebo spadnu až na její dno?


Tak to už se nedozvíte protože od teď můj blog a psaní článků budou mojí radostí.
A je anorexie radost? Ale jistěže ne!

Pokud očekáváte jídelníčky, řečičky plné naděje a rady od holky co jí denně sotva 500kcal raději opusťte tenhle blog.
Pokud očekáváte návody jak se stát anorektičkou nebo jak zhubnout, tak padejte rychlostí blesku!
Ale pokud se chcete dozvědět něco nového, pobavit se a chcete semnou sdílet radosti a starosti života kousíčku Elišky, co ve mě zbyla, budu ráda, když můj blog budete navštěvovat a budu doufat, že se nám společně povede ten malý kousek Elišky vykrmit právě těmi zmíněnými RADOSTMI A STAROSTMI života.

Mojí záchranou vždy byl jen únik z anorektického světa a pokud je ignorace mého problému jedinou cestou, která mi může momentálně pomoc, musím jí vyjít vstříc.
Protože pokud se mi nepovede probrat k životu zdravou část Elišky, zanikne úplně.

Drahá Eliško...

31. března 2017 v 17:48 | Ella
Drahá Eliško.
Už mě pěkně štveš.
Projev mi trochu laskavosti, vstaň a jdi se na sebe podívat do zrcadla.
Co vidíš?
Mladou slečnu s vysokými ambicemi, sebevědomím a kontrolou nad svým životem?
Mladou slečnu s dlouhými řasami třpytícími se nad zářivým pohledem a
světlou rtěnkou podtrhující upřímný nefalšovaný úsměv?
Mladou slečnu, jenž tolik miluje pohádky a přenáší svoji lehkou naivitu a nápaditost do svého života?
Ne.
Vidíš malou ustrašenou trosku s fialovýma kruhama pod očima.
Dlouhými prořídlými vlasy a ustrašeným, vyčerpaným a nemohoucím výrazem v bledé tváři.
Vidíš nemocnou trosku se slzami v očích.
Bez energie, bez snů, bez života.
Jsi šťastná? Tohle je ten sen, který jsi měla? Takhle vypadá ten pohádkový život, jenž sis vysnila?
Princeznou v hradu s honosným názvem nemocnice?
Princeznou bez překrásných šatů, jelikož jí žádné nepadnou?
Princeznou bez korunky s nutridrinkem v ruce?
Princeznou jenž se dívá na růžový svět skrz tmavá okna temného hradu?

A víš co? Dost už s těmi pohádkami!
Co vlastně chceš? Co si od toho slibuješ? Co vlastně čekáš?
Já chápu že řeči ohledně rodiny a dětí tě dvakrát nevzrušují a nebudí v tobě nejmenší známku motivace,
ale přece existuje nějaká alespoň malá vidina pěkného reálného života a budoucnosti bez anorexie.
Nebo ne?
Ale jistěže!
Jen si to představ.....
Cestovat po světě, objevovat krásy největších obchodních středisek. prostě já
Vyplnit si dny od rána až do večera činnostmi, jenž ti budou přinášet radost.
Brunch s výtečnou kávou a miskou plnou jahod s nejlahodnějším mascarpone.
Och bože, jak já bych si dala jahody a mascarpone.
A pak dopoledne strávené v natáčecím studiu. Před kamerou v nových šatech, se scénářem v ruce.
S tím tvým přeslazeným vysokým hláskem a přirozeným projevem.
Hned potom skvělé odpoledne, divoké a nebezpečné na raftech nebo poklidné na jachtě.
Večer strávený na baletním divadelním představení.
A jako třešničku dne si dopřát výřivku se sektem a další miskou mascarpone a jahodami.
Celá šťastná poté usnout v hedvábné volánkové postely s nebesy vedle nějaké překrásné brunetky s červenou rtěnkou...

Dobře Eliško.
Uznávám že to, že by takhle vypadal každý den tvého života bez anorexie je reálné asi stejně tak jako život v poháce, ale, notak, zamysli se!
Nebyl by život s energií, smysluplnou náplní, sebevědomím a láskou přece jen hezčí než to, co je teď?
Vždyť tomu se ani nedá říkat život.
Když se tak nad tím zamyslím.
Možná to trochu jako pohádka je. hororová

Je to opravdu jako by jsi byla princeznou v pohádce.
Ovšem zakletou princeznou, v zakletém hradu.
Nešťastnou a nemohoucí.
A víš co je na té tvé pohádce nejhorší?
Žádný princ ani princezna tě nevysvobodí.
Ne, zůstaneš zakletá tak dlouho dokud nezemřeš.
Jsou to silná slova, ale jsou pravdivá.

Takže, drahá Eliško.
Buď prolomíš prokletou kletbu a vysvobodíš se z toho tvého pitomého temného hradu zpět do opravdové reality sama
a nebo umřeš ve své prokleté pohádce.

Už je "dobře" Eliško

16. března 2017 v 17:53 | Ella |  Anorexie
Projede mnou silná vlna zlosti.
Napřímím se a vstanu z lůžka, otočím se a rázně vykročím v před.
V zápětí se semnou zatočí celý svět, bílá místnost se promění v černou skvrnu.
Cítím jak mne chytají jemné ruce a slyším hlasité výkřiky.
Bezvládně ulehám v tom něžném náručí, hlasy výkřiků utichají a pomalu se ztrácí společně s mým vědomím.

Jsem na oslavě.
Všude kolem mě je plno jídla a pití.
Všichni kolem mě jsou v krásných šatech a společenských oděvech.
Jen já jsem v nemocniční košili.
Jen já, jediná.
Podívám se na okraj toho jídlem přeplněného stolu a vidím svého otce a mou matku.
Podívám se vedle sebe a vidím svého manžela.
Všichni začínají zpívat, přichází celý divadelní sbor ve kterém jsem účinkovala deset let.
Je to má velká chvíle, přinášejí mi můj narozeninový dort.
Dort, úplně totožný s tím, který jsem dostala ke svým 5 narozeninám.
Nezajímá mě ani má rodina, ani zpívající sbor.
Nezajímá mě dokonce ani můj manžel.
Jediné co mě zajímá je dort a mísa jednohubek ležící vedle mě.
Chytám obrovský nůž a rychle rozkrajuji dort.
S chutí se pustím do obrovského růžového marcipánového kousku.
Vzápětí propadám do silných depresí.
Manžel mě obejme a políbí.
Nevidím mu do tváře, ale cítím jeho odporně slizské rty.
Nevím kdo to je. Nevím proč tu je, ale slyším jeho hlas který mě nabádá k tomu abych se nebála a jedla dál.
Poslušně ho poslechnu.
Ukrajuji si další kus dortu, pojídám jednohubky a ochutnávám vše, co se na stole nachází.

Otevírám oči. Jsem plná strachu a propadám panice.
Oslava, jídlo, má vůle, neznámý a citově nechtěný manžel?
Ach.
Cítím bolest.
Podívám se na levou ruku a vidím sestřičku, jenž mi napichuje kanilu.
Vedle mě sedí doktorka a stále opakuje
,,Neboj se, už je dobře Eliško."
Rozhlédnu se kolem sebe.
Jen velká bílá místnost a modré postele.
Strach a paniku vystřídá nesmírná úleva.
Byl to jenom sen.
Jenom odporný, odporný, odporný sen.


Už je dobře, Eliško...

Mé tělo bez mého já

20. ledna 2017 v 21:21 | Ella |  ANOREXIE - můj neustálý boj!
Jiný člověk.
Absolutně.

Jedna myšlenka střídala druhou, nápady a náměty mě každým dnem pohlcovaly a já se učila milovat sebe a svůj život.
Snažila jsem se šířit optimismus, dodávat chuť do života, dělila jsem se s Vámi o své zážitky, příběhy. Snažila se pomáhat...
A pak.
Pak se to stalo.
Pod vlivem nemoce jsem začala slábnout a slábnout až jsem se ocitla slabounká jako pírko.
Začala jsem ztrácet vše na čem mi záleželo a úsměv se mi vytratil ze tváře.
Ocitla jsem se schovaná někde hluboko uvnitř sebe samotné.


Mé tělo a mou mysl teď ovládá někdo jiný.
A já jsem jiná.
Změnila jsem se.

Chuť do života vystřídaly deprese.
Radost vystřídal smutek.
Společnost vystřídala samota.
Drzost vystřídal strach.
A z toho s čím jsem tak dlouho bojovala se stala posedlost.

Už se na sebe raději ani nedívám do zrcadla.
Už raději ani nechodím mezi lidi. Už si neplánuji růžovou budoucnost.
Láska, city a vášeň se pro mě staly něčím nepochopitelným.
Už se nekoukám po nocích na barbie filmy. Koukám se na horory. Stejně nespím a tak je jedno že mě celou noc pronásleduje otec honící svého syna se sekerou v ruce, kanibal požírající orgány lidí a vraždící holčička celá od krve.

Mé tělo, ovládá někdo jiný.
Mé já, v mém těle stále ale je.
Je tam, je ukryto, někde hodně hluboko, ale je ve mě.
Protože jinak bych tenhle článek nenapsala slovy mého já.




Šťastný nový rok!

31. prosince 2016 v 0:00 | Ella |  Vánoční speciál
Tak a je to tady.
Konec roku 2016.
Nastal čas sepsat všechno, co se za celý rok v mém životě událo!
Ne dělám si srandu. :D
Vzhledem k tomu, že píšu velmi stručně haha, bychom tu byly možná až do roku 2017.
No to byl hodně blbej vtip Eli.

Dobrý a teď vážně.
Rok 2016 mi přinesl spoustu krásného i ošklivého. (Ale to k životu prostě patří)
Obohatil mě o další cenné zkušenosti, nezapomenutelné zážitky a nenahraditelné chvíle.

A teď už nastává nejvyšší čas sejít se s přáteli, nebo se zachumlat u barbie pohádek do postele vytáhnout šampaňské, prskavky v dobré vzdálenosti od stromečku a udělat roku 2016 papa.

Hory 2016.
Lyžování, nejlepší bombardino a welness. Hodina na svahu, 5 ve welness
Ale jinak jsem velká sportovkyně! :D


Úžasné jaro plné výletů.
A můj život v rozkvětu.

Zlomový okamžik začátku překrásných prázdnin!
Zdravým moji nejúžasnější Terezku a moc jí děkuji za všechno! :)

Růžová dovolená plná alkoholu limonád a smíchu jako z pohádky
a dovolená plná horeček a kašle jako z hororu. :D
Ale legrace a kopa zážitků byla na obou!

Pride plný barev
a jak K. musela vyfotit Elišku na motorce, která s ní následně spadla.
Eliška přežila, motorka nikoliv.
Narozeniny by bez barbie dortu a cosmopolitanu nebyly ono.
Vražedná kombinace

Svatba s nejkrásější nevěstou.
A to že si s ní Eliška po pár skleničkách vydupala tanec by také stálo za zmínku. :D

A Vánoce!

A plno fotek Elišky v šatech, které jí spadly u štědrovečení večeře.
Protože když už nepadá stromeček, padají šaty.


Chtěla bych popřát šťastný nový rok všem lidem (přátelé, okolí, rodina, i podpora na soc. sítích)
co při mě stojí v dobrém i zlém, podporují mě a podávají mi svoji pomocnou ruku vždy kdykoliv potřebuji.
Každý polibek, obejmutí, slovo, úsměv nebo i pouhá zpráva mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.
Zasloužíte si mé velké DÍKY!
Chtěla bych popřát šťastný nový rok i lidem, co mě z jakéhokoliv důvodu nemají rádi a snaží se mi ublížit.
Nikdy jsem jim neměla nic za zlé.
Vždy jsem si uvědomovala že jim to štěstí a radost velmi schází a nutně ho potřebují.
Takže ještě jednou...

Šťastný nový rok!


Výsledek obrázku pro firework


A mé předsevzetí je že budu v roce 2017 papat tak hezky jako před víc jak deseti lety! :D
A co vy? Jaké jste si dali vy novoroční předsevzetí? :)

Krásné Vánoce! (vánoční speciál)

24. prosince 2016 v 0:00 | Ella |  Vánoční speciál

Vánoce.
Pohádkový čas, plný naděje a přání....

Věřit a snít.
Stát se na moment malou holčičkou, jenž věří, sní a tajně doufá ve splnění svých tajných přání.


Cítit sladkou chuť cukroví. Vnímat vůni skořice a vanilky, jenž se line po celé místnosti.
Ocitnout se v jejím objetí a poddat se vánoční atmosféře.


Poslouchat vánoční koledy, proměnit se v malou dívenku
a tančit po pokoji.
Stát se zasněným blázínkem.
A prožívat chvíle bezstarosti a krásy při paždé otočce na špičkách.


Vznášet se venku uprostřed zasněžených ulic,
ozdobených stromečků a vnímat tu sněhovou pohádkovou krásu,
jenž nás obklopuje.



Cítit se jako ta malá dívenka,
co věří v zázrak.
A je šťastná.



Postupem stmívání pozorovat zářicí světýlka kolem sebe.
A nasávat tu pravou Vánoční atmosféru.


Vznášet se v národním divadle spolu s vločkami
a užívat si každý moment jejich tance
a překrásné hudby.


Nalézt chvilku odpočinku.
Vychutnávat si teplý čaj.
Zasmát se společně s Kevinem a
propadnout překrásné Popelce.


Zavzpomínat na ten nevinný čas,
kdy zazvonil zvoneček a Santa Ježíšek
nám nadělil pod stromeček dárečky.



Usmívat se na rodinné fotografie a doufat, že jednoho dne ten úsměv nebude falešný.
Doufat, věřit, snít, přát si.


Vstát o půlnoci, zhasnout všechna světla, rozsvítit světýlka, poplakat si a....hrát si.
Jako ta malá holčička před deseti lety.
Vnímat to kouzlo Vánoc, které je všude kolem nás.
To kouzlo Vánoc, které existuje.
Láska, rodina, přátelství.
Jejich úsměv, obejmutí vlídné slovo a pohlazení.
Jejich přítomnost.
To je ten nejkrásnější a nejdůležitější dárek, jaký jsme mohli dostat.
To vše miluji o Vánocích....
To vše mi Vánoce dělá kouzelné a krásné.

A ať se v tenhle kouzelný čas plný zázraků splní všechna vaše tajná přání. ♥
Krásné a kouzelné Vánoce Vám všem přeje Ella!





Coming out - pohádka (vánoční speciál)

22. prosince 2016 v 0:02 | Ella |  Vánoční speciál


Kdysi dávno žila byla princezna.
A že to nebyla jen tak ledajaká princezna!
Tahle princezna byla duhová.
Duhová princezna, která ve svém srdci skrývala kouzelnou duhovou moc!
Moc, která uvnitř jejího srdce stále sílila a sílila.
Moc, která měla ve chvíli, kdy v jejím srdci roztaje poslední kousek ledu, vnést do jejího života ty nejkrásnější tony barev, jenž jí pomohou překonat veškeré překážky a obtíže a jenž jí pomohou žít šťastný duhový život.


Sněhové vločky padají a třpytí se v modrobílé obloze.
Mráz tvoří za okny překrásné obrazce a tvary.
Kouzelná světélka, zářicí po celém království a vůně vánočního cukroví, linoucí se z královské kuchyně
oznamují příchod Vánoc.
Ach ten vánoční čas.
Čas plný pohody, lásky a míru...
Konečně zase po roce přišel mezi nás.
Princezna Ella šťastně stojí u vánočního stromečku a šťastně s princeznou K. pozoruje jak Vánoční atmosféra pokrývá celé království.
Princezna K. jí věnuje několik sladkých polibků, pohladí ji po vlasech a praví ,,neboj se, to zvládneš".



Nechci se jí pustit. Nechci jí nechat odejít.
Teď ne, prosím!
Ještě chvíli....
Pomalu se stmívá, všichni se pomalu vracejí zpět domů.
Je tu pravá chvíle Vánoc.
Už se podstrojují stoly, zapalují svíčky a v uších každé rodiny zaznívají první tony vánočních koled.
Ježíšek přichází...
Nemám navybranou, musím už jít.
Usměji se, dám jí poslední polibek a utíkám domů.

Zvony zvoní a zvoní.
Princezna Ella dobíhá do svého království v pravou chvíli.
Běží do své komnaty a vytahuje svoji pohádku.

Opatrně ji zabalí do vánočního papíru a sejde s knihou do hlavní místnosti, kde již září ozdobený stromeček a pod ním leží plno dárků.
Je to tak krásný a okouzlující pohled.
Princeznu Ellu pohltí vlna štěstí.
Pomalu přistpuje ke stromečku a s křečovitým úsměvem na tváři se snaží zamaskovat svůj strach.


Vzpomínám na to když mi bylo 13 let.
Vzpomínám na vánoční bál a na svůj první polibek.
Vzpomínám na tu úžasnou chvíli, kdy jsem se svěřila své "kouzelné víle".
Vzpomínám na to, jak jsem procházela těžkou cestou se svojí princeznou.
Vzpomínám na své překrásné 16. narozeniny.
Vzpomínám na to jak mě K objala a políbila.
Vzpomínám na to, jak jsem začala být opět šťastná.
A hlavně vzpomínám na chvíli, kdy jsem se přestala schovávat před světem a rozhodla se být sama sebou.

Vánoční koledy hrají , zvoneček zvoní a princezna Ella pokládá celý svůj příběh pod vánoční stromeček.
Zavírá oči a cítí jak v jejím srdci roztává poslední kousek ledu.
Ten poslední malý ledový kus taje a taje až se z něj stává jen malinká kapička vody, která se promění v slzičku a steče princezně po tváři.
Kletba je prolomena a princezna Ella je vysvobozena.

Celé princeznino srdce září všemi barvami a Ellu pohltí neskutečný pocit úlevy a pocit štěstí.
Princezna Ella otevře oči a podívá se kolem sebe.
Ella vnímá lásku své rodiny
Ella vnímá lásku svých kamarádů
a cítí lásku K.

Vše je najednou tak barevné, tak živé, tak opravdové a tak překrásné.
Vše je najednou přesně takové, jaké to má být.



Tak jako každá pohádka i tahle má svůj konec.
Svůj šťastný konec.
Ale protože to není jen tak ledajaká pohádka, má svůj opravdový šťastný konec.
Šťastný konec, který nenalezneme v žádné pohádce, kdepak!
Tenhle šťastný konec je totiž pevně ukrytý v našem srdci.
Ono totiž není důležité, jestli princeznino srdce vysvobodil princ nebo princezna.
A už vůbec není důležité jestli si princezna vezme prince nebo princeznu.
Nene.
Šťastný konec může princezna nalézt jen ve chvíli, kdy miluje sama sebe!
Protože až ve chvíli, kdy si princezna Ella uvědomila svoji hodnotu, její srdce roztálo a ledová kletba byla prolomena.
Až v té chvíli princezna Ella našla radost, našla lásku a poznala to pravé štěstí.

A tak zazvonil zvonec a pohádky i princeznina ledového trápení byl konec.

(Poslední kapitola "pohádky", kterou jsem věnovala minulé Vánoce rodině pod stromeček
a završila tak tím svůj coming out.)

Je to přesně rok, od dopsání poslední kapitoly své pohádky a svého příběhu.
Je to přesně rok, co se z rozpačité a nervozní princezny
Elly stala dospělá a v téhle oblasti vyrovnaná a spokojená slečna.

A teď, když čtu a přepisuji řádky téhlé pohádky si uvědomuji
že konec téhle pohádky je opravdu šťastný!


Vánoční speciál

19. prosince 2016 v 14:34 | Ella |  Vánoční speciál
Vánoce, Vánoce přicházejí a můj rozum pomalu také. :D
Odprostím se teď od všeho týkajícího se anorexie a propustím do svého i Vašeho života jen to pozitivní, krásné a Vánoční.
Do 24.12 vyjdou 3 Vánoční články.
Doufám že se Vám budou líbit a vnesou do Vás další doušek Vánoční nálady. :)
Tak jdeme na ten první! :)

Začnu jednou vzpomínkou z dětství.
Jako malá holčička jsem milovala prskavky.
Nestále jsem je zapalovala a po tom se s nimi v ruce točila a hrála si na prskavkovou vílu.
Taková nevinná dětská hra, viďte?
No samozřejmě museli přijít Vánoce, kdy ta má hra nabrala nečekané grády.
Když jsem se tak točila kolem Vánočního stromečku s prskavkou v ruce celý jsem ho zapálila.
A prskavky už v životě o Vánocích u nás v bytě neviděla. :D
Každopádně vtipy o tom, jak jsem podpálila prskavkami Vánoční stromeček jsou každoročně naší rodinnou Vánoční tradicí.


Kdo mě zná a sleduje delší dobu ví, jak moc miluji barbie.
A to doslova. V hračkářství každým rokem trávím víc času než v tally weijl. A TO JE CO ŘÍCT!
Každé Vánoce si pod stromečkem nepřeji najít nic jiného než barbie a doplňky pro ni.
Žádný Iphone, notebook ani letenky do New Yorku.
Jen a jen barbie, protože ta mi vytvoří úsměv na tváří každé Vánoce. :)


Hrozně ráda peču a dělám cukroví!
A taky vykrmuji rodinu a přátele :D
Letos jsem už napekla přes 15 druhů a upřímně nevím kdo to bude jíst. :D
Já sama od mala cukroví nemám ráda, ale to syrové těsto! Awwww
To jsem vždy milovala, nevím jestli jsem divná asi jo
ale musím přiznat, že kdyby to bylo na mě ani bych to nepekla a nechala to neupečené.


Od mala mezi mé nejoblíbenější filmy patří Sám doma a Grinch. A barbie v louskáčku
Vždycky jsem se víc koukávala na americké pohádky než na ty české. (Až na Tři oříšky pro Popelku, to je láska)
Možná díky tomu mám celkem problém s "Ježíškem".
Ani si nevzpomínám na dobu, kdy bych na něj věřila.
U mě totiž nikdy nechodil Ježíšek, ale Santa Claus.
A na toho jsem teda věřila dlouho! :D


Jsem ujetá na všechny světýlka, sobíky, stromečky, baněčky a Vánoční dekorace.
A věřte mi....nechtějte vidět můj pokoj. :D
Růžové Vánoční království Elisky Přikrylové. Doslova.


Balet. Ach balet!
Jistě víte jak moc ho miluji.
Nejoblíbenějším baletem je pro mě po většinu roku labutí jezero.
Dokáži ho poslouchat každý den několik hodin.
Kolem listopadu se to ovšem zlomí a labutí jezero vystřídá Louskáček.
Po celém bytě mi začne vyhrávat právě tenhle balet a tak Klárka, myšák a louskáček až do Vánoc vystřídají místo mé milované labutí princezny.



Už jsem tu jednou zmínila cukroví.
A došlo mi že určitě plno z Vás bude zajímat jak to mám s jídlem o Vánocích.
Takže stručně :D Jasně Eli...
Cukroví nemusím, ale náplň ve vosích hnízdech a syrové těsto na vanilkové rohlíčky si žádný rok neodepřu!
Jinak cukroví nejím.
Ovšem letos jsem zkoušela zdravé fíkové sušenky, které jsem si udělala sice pro sebe, ale asi mi nezůstane ani jedna, jelikož všem chutnají víc než běžné a tradiční cukroví. :D )
Kolem Vánoc je v mém jídelníčku hodně ovoce, konkrétně mandarinek, banánů a rozinek.
Ani nevím proč, ale mám to s Vánoci hodně propojené.
Další propojenost s Vánoci mi tvoří perníkové latté ze sbux. Víte, já ani nevím proč. Moc mi nechutná, perníkové kafe jsem už pila mnohem lepší a levnější. Ale prostě...perníkové latté ze sbux, je perníkové latté z sbux. :D
Na štědrovečerní večeři jím pouze odlehčený bramborový salát s jogurtem.
(Kapra jsem odmítala jíst i jako malá a dřív jsem proto mívala kuřecí řízek, v posledních letech jsem si ho nahradila pečenou kukuřičnou plackou v troubě. I když to zní naprosto obyčejně, je to výborná, chutná a zdravá náhrada, ze které nemám ani ty nejmenší výčitky! :)
Ale Vánoční slabosti přece jen mám. Řeknu vám 2! :)
Tou první je adventní kalendář. Ani tak nejde o tu čokoládu jako o to "překvapení" a otevírání políček :D
No a tou druhou je vaječňák! :D :)


Doufám že se Vám můj první vánoční článek líbil. :)
Mějte se krásně a užívejte vánoční nálady!
Vaše Ella. :)


Rozmazlený spratek

11. prosince 2016 v 0:34 | Ella

Sedím u stolu a strachem a napětím ani nedýchám.
V ruce drží nůž a křičí.
Ona chytá paličku na maso.
Stojí naproti sobě a křičí jeden na druhého.
Slyším tak odporná, hnusná a nechutná slova.
Chce se mi plakat, moc plakat ale nevypustím ze sebe ani hlásku, nedovolím si ani pípnout.
Zavírám oči a moc si přeji být někým jiným, být jinde a nebo raději vůbec nebýt.
Modlím se aby odešel. Aby se sebral a odešel zpět do hospody nebo kamkoliv jinam.
Jen aby položil ten nůž přestal křičet a odešel.
Prosím.

Stojím před dveřmi ložnice a přešlapuji z jedné papučky na druhou.
Dnes mám narozeniny, 4 roky a čeká na mě krásný dárek a dort!!!
Dárek. Ach ten dárek.
Měla jsem z něj takovou radost.
Mluvící panenka.
Stiskla jsem její knoflík v ten osudný okamžik.
Vylil na sebe hrnek s kávou.
Řval, běsnil, žílá na čele mu vystoupla a jeho obličej vystřídal všechmožné barvy.
Chytil panenku a utrhl jí hlavičku.
Rozplakala jsem se. Chyba.
Chytil mě a.....nedokáži to napsat.

Mám nový baletní dres a piškoty.
Tančím po pokoji a zpívám si.
Už se těším až ze mě jednou bude baletka a já budu tančit na jevišti!
Moc se těším a zpívám si čím dál hlasitěji.
Do pokoje se vřítí on a zařve na mě ať jsem zticha.
Hrozně se leknu a strachy upadnu a rozbiju skleničku s vodou.
Mám v ruce střepy a rozbitou bradu. Jsem celá od krve. Bolest je tak hrozná že neudržím slzičky a pláču.
Chytá mě kolem krku a táhne mě dolů do té děsivé tmavé místnosti.
Je tam hrozná zima a vůbec nic nevidím, jen slyším klapnout zámek ve dveřích a slyším z vedlejší místnosti rány pláč a volání o pomoc.

Na své krásné a drahé hračky z dětství nikdy nezapomenu.
A na mé laskavé, hodné a milující rodiče také ne.
Bohužel.



Jaký je "život" s anorexií?

25. listopadu 2016 v 20:51 | Ella |  Anorexie X
Máte to tak dlouho pod kontrolou, až si uvědomíte že řešíte kolečko okurku a nemůžete se na sebe podívat do zrcadla.
Protože proč? Protože jste TLUSTÍ.
Je Vám jedno že místo slibovaného přibírání hubnete.
Je Vám jedno že přicházíte o své přátele, zájmy a ztrácíte veškerou radost ze života.
Je Vám jedno že Vás chtějí zavřít na 3 měsíce do nemocnice. Je Vám jedno že jste fyzicky i psychicky neskutečně vyčerpaní. Je Vám to všechno jedno. Protože tu kontrolu jste už dávno ztratili a jediné co už dokážete je nejíst, hubnout a propadat se do silných depresí.
Protože proč? Protože jste tlustí.
Protože proč? Protože anorexie.


Každý den se utěšujte naivními myšlenkami. Každou noc trpíte v zajetí nočních můr. Váš život se mění v jednu velkou lež. Lžete rodině, doktorům, kamarádům, ale především lžete sami sobě.
Je to dobré, je to skvělé, nic mi není, jsem v pořádku a budu v pořádku. Jsem "šťastná". Tak "šťastná" že není den, který bych neproplakala. Noc, kterou bych klidně prospala.
Je to vůbec život? Ne....je to přežívání.
Cítíte samotu, nepochopení a zavrhnutí.
Nikdo Vás nemá rád. Nikoho nezajímáte. Nikdo Vás nechápe a každý Vás odsuzuje.
Proč byste vůbec měli někoho zajímat?
Jste k ničemu, bezcenní, hnusní a tlustí.
Nic jste nedokázali a nikdy nedokážete.
Neumíte se ani najíst....
A tak si přestanete přát štěstí. Přestanete doufat.
Ztratíte naději a jediné Vaše přání bude konec.
Konec toho utrpení.
Konec dnů a nocí.
Konec Vašeho života.
Pomoc, pomoc, pomoc.
Už nemohu....




V zajetí anorexie

14. října 2016 v 21:33 | Ella |  Anorexie X
800kcal denně, 600kcal denně, 400kcal denně, 200kcal denně..
15 minut cvičení denně, 45 minut cvičení denně, 2 hodiny cvičení denně.
Školní sešity popsané od okraje k okraji výpočtem kalorií a kalorického deficitu.
Společenský život zazděný v černočerné tmě.
Radost potopená na dně oceánu.
Malátnost a nechuť doprovázející každý můj krok.
Ubívající kilogramy a zlý jásající hlas v mé hlavě.
Zdravý rozum schovávající se někde hluboko uvnitř mého já.
Anorexie ovládající každou sekundu mého života.....


Byla jsem tak neuvěřitelně šťastná.
Plná štěstí, radosti a lásky.
Prožila jsem ty nejkrásnější prázdniny vůbec.
Dva měsíce neskutečného štěstí a krásy.
A pak najednou...
Propad.
Z vrcholu až na dno.

Anorexie ve mě celou dobu byla.
Jen byla poměrně slaboučká.
Dokázala jsem se jí bránit, dokázala jsem sní bojovat a její moc jsem přebýjela krásnými zážitky a radostnými chvílemi.
Jenže ten její hlásek tam vždy byl.
A jeho intenzita se vždy odvíjela od jediného bodu - váhy.
Stačilo pár gramů. A začala jsem se cítit hůř.
Stačilo kilo a začaly deprese.
Stačla dvě kila a začal vážný problém.

( začátek září )
Stojím na váze a zděsím se!
38kg?!
Ne, nikdy!
V ten daný moment přišel prvotní impuls.
V ten daný moment se ta tenká hráz prolomila a začalo být zle.

Váha jako jediná příčina?
Jistěže ne.

Jsem plná zloby.
Denně poslouchám výtky, denně poslouchám jak se musím snažit, jak musím mít perfektní výsledky ve škole,
jak musím být dokonalá...
Máma mě nenávidí nemá v lásce.
Nejraději by abych zmizela z jejího života, jsem její velká chyba.
Táta? Táta mě má rád, ale vydí mě někde na právnické fakultě, v zahraničí, v businessu.
Chce abych byla jako on.
Úspěšná a dobrá stejně jako on.
Ale já nejsem jako on.

A já?
Já ž nemohu.
Bezmoc a strach z neúspěchu se mění v neskutečnou zlost.


Vztahy....
Tak krásně to začíná a tak tragicky končí.
Výkyvy nálad, pocity, emoce..
Naděje a zklamání.

Jo, láska...
Láska je krásná.
Jenže láska je i bolestná.
A panebože jak tohle můžeš napsat?! ledová kletba anorexie je pro mně vysvobozením. Nebo záhubou?


Snažila jsem se držet jak to jen šlo.
Prosila jsem o pomoc, snažila se změnit své priority, řídila se vším co mi dřív pomáhalo.
Marně.

Rozdělila jsem se na dvě části.
Šťastná Eliška a nemocná Eliška anorexie.

Dělala jsem vše jako dřív.
Jedla pravidelně, čas trávila s kamarády a věnovala se svým zájmům.
S nepatrným detailem....začala jsem se nenávidět.
Náročná škola, špatné rodinné vztahy, rozchod a sebenenávist?
Konec.

Nemocná část Elišky anorexie se mě zmocnila.

Mám nadhled a vím co dělám.
Vím, že jsem se vydala na špatnou cestu, která vede do toho onoho temného světa.
Všechno vím, všechno znám a vše si uvědomuji...
Ale problém je v tom, že ta cesta je...

Tak jistá
Tak lehce ovlivnitelná
Tak krásně snadná.
A mě je na ní tak nebezpečně krásně.


Copak můžu tohle vydat?
Copak chci způsobit lidem trápení?
Copak chci ukázat svoji slabost?
Copak chci potopit veškeré mé několikaleté snažení?
Copak chci aby někdo věděl, že jsem opět propadla anorexii?

Ne, nechci...
Ale stejně tenhle článek publikuji.

Třeba je tohle takový můj poslední zdravý výkřik o pomoc...


Blog se na dobu neurčitou pozastavuje

Coming out 6 (Mám kluka, jsem "normální")

8. října 2016 v 14:21 | Ella |  Můj coming out
Vůbec nevím jak mám začít psát. Vůbec nevím co mám psát.
Je toho tolik, co bych chtěla napsat!
Je toho tolik, co bych chtěla říct, co bych ze sebe potřebovala dostat.
Dokázala bych tu sedět hodiny a psát a psát.
Jenže to nejde.....

Znáte ten pocit když ........něco hrozně moc chcete a zároveň to nechcete?
Znáte ten pocit když.......... se utápíte ve smutku, ale zároveň je vám krásně?
Znáte ten pocit když....kolem sebe máte rodinu, opravdové a skvělé přátele
a přesto se cítíte neuvěřitelně samy?
Znáte ten pocit když.........to, co cítíte a to co vás trápí musíte skrývat
a schovávat před ostatními?
Znáte ten pocit když......... se musíte přetvařovat a nasazovat masku
aby ostatní nepoznali o co jde?
Znáte ten pocit když ..........chcete něco napsat, říct ale nedokážete
napsat ani písmenko a říct ani hlásku?
Úryvek z článku Ten pocit když

Nastalo hodně těžké období.
Vzpomínky se mi vracely každým dnem, každou nocí.
Snažila jsem se soustředit na učení, příjimačky, léčbu anorexie...
Ale místo rovnic, vedlejších vět a pravidelného dostatečného stravování mi hlavou probíhaljen
scénář mě, jí a toho, co se stalo.


Myslela jsem si že to pomine.
Doufala jsem, že zapomenu a bude vše jako dřív.
Jenže nebylo.
Myslela jsem na ni čím dál víc.
Proklínala jsem jí, ale zároveň si přála aby se vrátila.
Nenáviděla jsem jí a při tom milovala.
Tolik proklakaných dnů...
Tolik proplakaných nocí...
Strach ve mě narůstal do obřích rozměrů.
Ne strach z toho, že by se nevrátila, ale z toho že jsem "jiná" než ostatní.

A pak mě to napadlo.
Dostala jsem "geniální" plán.
A to, NAJÍT SI KLUKA!
To, co jsem si přála a tolik chtěla jsem začala potlačovat.
Má mysl neposlouchala mé srdce.
Tyhle dvě lidské části se od sebe oddělili tlustou čárou.

A tak jsem si našla kluka.
Deprese vystřídala radost.
ANO! Jsem normální.
A náhlé rychlé zklamání...



Procházíme se v parku.
Květiny zdobí svými barvami trávník a slunce nám září nad hlavou.
Lehce se mě dotýká a hladí po vlasech.
Nakloní se a věnuje mi polibek.
Otevírám oči.
Málem se rozpláču.
Nic necítím.
Vůbec nic...

Nebaví mně ty jeho hloupé řeči,
nesnáším ten jeho úsměv,
nesnáším ten jeho přidrzlý ton hlasu.
Vysoukám ze sebe nesmyslnou větu o tom jak rychle pospíchám a rychlou chůzí se vzdaluji pryč od něj.
Cestou domů se mi oči promění ve vodopád slz.


Nebyl to ten pravý, musela jsem hledat dál.
A také že hledala.
Což o to, kluků bylo dost.
Jenže...
Můj plán najít si kluka a být "normální" tak docela nefungoval.
Najít si kluka, chodit s klukem, mít kluka....to bylo tak neskutečně snadné.
Ale vydržet s ním déle než pár hodin?
Získat k němu důběru?
Rozumnět si s ním?
Cítit k němu něco?
Zamilovat se do něj?
Tak to byl oříšek.


Někde uvnitř, v hloubi duše jsem moc dobře věděla proč to nejde.
Někde uvnitř, v hloubi duše jsem moc dobře věděla po čem mé srdce touží.
Jenže jsem to nedokázala přijmout.


Jdu prosluněnou ulicí. Podpatky mi klapají o dlaždičky. Dlouhé rovné vlasy vlají ve větru. Slunce mi ozařuje růžovobílé volánkové šaty. Vše doplňují sluneční brýle. Brýle, které skrývají před světem smutné oči plné slz.
Jdu a nevím kam. Procházím parkem a ulicemi Brna.
Všude je vidím. Jsou tak šťastní a zamilovaní. Jsou všude kolem mě. Drží se za ruce. Sedí spolu na lavičce. Líbají se v parku pod rozkvetlými stromy....nesnesu ten pohled!
Rozbíhám se, chci být co nejdřív doma! V bezpečí, schovaná.......před tím hnusným a odporným světem, který se skrývá za zdmi mého růžového pokoje.
Úryvek z článku volání o pomoc.

Otevírám notebook a píšu slovo.
"To slovo".
Pláču a začínám pročítat pár odkazů a příspěvky lidí.
Najednou narážím na jednu slečnu.
Má ráda divadlo, kulturu a vypadá velmi mile.
A v tom mě to napadne!
Vytvářím si falšený účet.
Falešné jméno, falešný věk, falešné všechno.
A píšu zprávu...
Zprávu, ve které se poprvé otevřu.
Poprvé nahlédnu do svého srdce.
Dám prostor svým pocitům.
A poprvé, přiznávám nejen té slečně,
ale především sama sobě nejistotu ohledně své barvy....

Pokračování příště

Další články


Kam dál