La vie est belle

Drahá Eliško...

31. března 2017 v 17:48 | Ella
Drahá Eliško.
Už mě pěkně štveš.
Projev mi trochu laskavosti, vstaň a jdi se na sebe podívat do zrcadla.
Co vidíš?
Mladou slečnu s vysokými ambicemi, sebevědomím a kontrolou nad svým životem?
Mladou slečnu s dlouhými řasami třpytícími se nad zářivým pohledem a
světlou rtěnkou podtrhující upřímný nefalšovaný úsměv?
Mladou slečnu, jenž tolik miluje pohádky a přenáší svoji lehkou naivitu a nápaditost do svého života?
Ne.
Vidíš malou ustrašenou trosku s fialovýma kruhama pod očima.
Dlouhými prořídlými vlasy a ustrašeným, vyčerpaným a nemohoucím výrazem v bledé tváři.
Vidíš nemocnou trosku se slzami v očích.
Bez energie, bez snů, bez života.
Jsi šťastná? Tohle je ten sen, který jsi měla? Takhle vypadá ten pohádkový život, jenž sis vysnila?
Princeznou v hradu s honosným názvem nemocnice?
Princeznou bez překrásných šatů, jelikož jí žádné nepadnou?
Princeznou bez korunky s nutridrinkem v ruce?
Princeznou jenž se dívá na růžový svět skrz tmavá okna temného hradu?

A víš co? Dost už s těmi pohádkami!
Co vlastně chceš? Co si od toho slibuješ? Co vlastně čekáš?
Já chápu že řeči ohledně rodiny a dětí tě dvakrát nevzrušují a nebudí v tobě nejmenší známku motivace,
ale přece existuje nějaká alespoň malá vidina pěkného reálného života a budoucnosti bez anorexie.
Nebo ne?
Ale jistěže!
Jen si to představ.....
Cestovat po světě, objevovat krásy největších obchodních středisek. prostě já
Vyplnit si dny od rána až do večera činnostmi, jenž ti budou přinášet radost.
Brunch s výtečnou kávou a miskou plnou jahod s nejlahodnějším mascarpone.
Och bože, jak já bych si dala jahody a mascarpone.
A pak dopoledne strávené v natáčecím studiu. Před kamerou v nových šatech, se scénářem v ruce.
S tím tvým přeslazeným vysokým hláskem a přirozeným projevem.
Hned potom skvělé odpoledne, divoké a nebezpečné na raftech nebo poklidné na jachtě.
Večer strávený na baletním divadelním představení.
A jako třešničku dne si dopřát výřivku se sektem a další miskou mascarpone a jahodami.
Celá šťastná poté usnout v hedvábné volánkové postely s nebesy vedle nějaké překrásné brunetky s červenou rtěnkou...

Dobře Eliško.
Uznávám že to, že by takhle vypadal každý den tvého života bez anorexie je reálné asi stejně tak jako život v poháce, ale, notak, zamysli se!
Nebyl by život s energií, smysluplnou náplní, sebevědomím a láskou přece jen hezčí než to, co je teď?
Vždyť tomu se ani nedá říkat život.
Když se tak nad tím zamyslím.
Možná to trochu jako pohádka je. hororová

Je to opravdu jako by jsi byla princeznou v pohádce.
Ovšem zakletou princeznou, v zakletém hradu.
Nešťastnou a nemohoucí.
A víš co je na té tvé pohádce nejhorší?
Žádný princ ani princezna tě nevysvobodí.
Ne, zůstaneš zakletá tak dlouho dokud nezemřeš.
Jsou to silná slova, ale jsou pravdivá.

Takže, drahá Eliško.
Buď prolomíš prokletou kletbu a vysvobodíš se z toho tvého pitomého temného hradu zpět do opravdové reality sama
a nebo umřeš ve své prokleté pohádce.
 

Už je "dobře" Eliško

16. března 2017 v 17:53 | Ella |  Anorexie
Projede mnou silná vlna zlosti.
Napřímím se a vstanu z lůžka, otočím se a rázně vykročím v před.
V zápětí se semnou zatočí celý svět, bílá místnost se promění v černou skvrnu.
Cítím jak mne chytají jemné ruce a slyším hlasité výkřiky.
Bezvládně ulehám v tom něžném náručí, hlasy výkřiků utichají a pomalu se ztrácí společně s mým vědomím.

Jsem na oslavě.
Všude kolem mě je plno jídla a pití.
Všichni kolem mě jsou v krásných šatech a společenských oděvech.
Jen já jsem v nemocniční košili.
Jen já, jediná.
Podívám se na okraj toho jídlem přeplněného stolu a vidím svého otce a mou matku.
Podívám se vedle sebe a vidím svého manžela.
Všichni začínají zpívat, přichází celý divadelní sbor ve kterém jsem účinkovala deset let.
Je to má velká chvíle, přinášejí mi můj narozeninový dort.
Dort, úplně totožný s tím, který jsem dostala ke svým 5 narozeninám.
Nezajímá mě ani má rodina, ani zpívající sbor.
Nezajímá mě dokonce ani můj manžel.
Jediné co mě zajímá je dort a mísa jednohubek ležící vedle mě.
Chytám obrovský nůž a rychle rozkrajuji dort.
S chutí se pustím do obrovského růžového marcipánového kousku.
Vzápětí propadám do silných depresí.
Manžel mě obejme a políbí.
Nevidím mu do tváře, ale cítím jeho odporně slizské rty.
Nevím kdo to je. Nevím proč tu je, ale slyším jeho hlas který mě nabádá k tomu abych se nebála a jedla dál.
Poslušně ho poslechnu.
Ukrajuji si další kus dortu, pojídám jednohubky a ochutnávám vše, co se na stole nachází.

Otevírám oči. Jsem plná strachu a propadám panice.
Oslava, jídlo, má vůle, neznámý a citově nechtěný manžel?
Ach.
Cítím bolest.
Podívám se na levou ruku a vidím sestřičku, jenž mi napichuje kanilu.
Vedle mě sedí doktorka a stále opakuje
,,Neboj se, už je dobře Eliško."
Rozhlédnu se kolem sebe.
Jen velká bílá místnost a modré postele.
Strach a paniku vystřídá nesmírná úleva.
Byl to jenom sen.
Jenom odporný, odporný, odporný sen.


Už je dobře, Eliško...

Mé tělo bez mého já

20. ledna 2017 v 21:21 | Ella |  ANOREXIE - můj neustálý boj!
Jiný člověk.
Absolutně.

Jedna myšlenka střídala druhou, nápady a náměty mě každým dnem pohlcovaly a já se učila milovat sebe a svůj život.
Snažila jsem se šířit optimismus, dodávat chuť do života, dělila jsem se s Vámi o své zážitky, příběhy. Snažila se pomáhat...
A pak.
Pak se to stalo.
Pod vlivem nemoce jsem začala slábnout a slábnout až jsem se ocitla slabounká jako pírko.
Začala jsem ztrácet vše na čem mi záleželo a úsměv se mi vytratil ze tváře.
Ocitla jsem se schovaná někde hluboko uvnitř sebe samotné.


Mé tělo a mou mysl teď ovládá někdo jiný.
A já jsem jiná.
Změnila jsem se.

Chuť do života vystřídaly deprese.
Radost vystřídal smutek.
Společnost vystřídala samota.
Drzost vystřídal strach.
A z toho s čím jsem tak dlouho bojovala se stala posedlost.

Už se na sebe raději ani nedívám do zrcadla.
Už raději ani nechodím mezi lidi. Už si neplánuji růžovou budoucnost.
Láska, city a vášeň se pro mě staly něčím nepochopitelným.
Už se nekoukám po nocích na barbie filmy. Koukám se na horory. Stejně nespím a tak je jedno že mě celou noc pronásleduje otec honící svého syna se sekerou v ruce, kanibal požírající orgány lidí a vraždící holčička celá od krve.

Mé tělo, ovládá někdo jiný.
Mé já, v mém těle stále ale je.
Je tam, je ukryto, někde hodně hluboko, ale je ve mě.
Protože jinak bych tenhle článek nenapsala slovy mého já.



 


Šťastný nový rok!

31. prosince 2016 v 0:00 | Ella |  Vánoční speciál
Tak a je to tady.
Konec roku 2016.
Nastal čas sepsat všechno, co se za celý rok v mém životě událo!
Ne dělám si srandu. :D
Vzhledem k tomu, že píšu velmi stručně haha, bychom tu byly možná až do roku 2017.
No to byl hodně blbej vtip Eli.

Dobrý a teď vážně.
Rok 2016 mi přinesl spoustu krásného i ošklivého. (Ale to k životu prostě patří)
Obohatil mě o další cenné zkušenosti, nezapomenutelné zážitky a nenahraditelné chvíle.

A teď už nastává nejvyšší čas sejít se s přáteli, nebo se zachumlat u barbie pohádek do postele vytáhnout šampaňské, prskavky v dobré vzdálenosti od stromečku a udělat roku 2016 papa.

Hory 2016.
Lyžování, nejlepší bombardino a welness. Hodina na svahu, 5 ve welness
Ale jinak jsem velká sportovkyně! :D


Úžasné jaro plné výletů.
A můj život v rozkvětu.

Zlomový okamžik začátku překrásných prázdnin!
Zdravým moji nejúžasnější Terezku a moc jí děkuji za všechno! :)

Růžová dovolená plná alkoholu limonád a smíchu jako z pohádky
a dovolená plná horeček a kašle jako z hororu. :D
Ale legrace a kopa zážitků byla na obou!

Pride plný barev
a jak K. musela vyfotit Elišku na motorce, která s ní následně spadla.
Eliška přežila, motorka nikoliv.
Narozeniny by bez barbie dortu a cosmopolitanu nebyly ono.
Vražedná kombinace

Svatba s nejkrásější nevěstou.
A to že si s ní Eliška po pár skleničkách vydupala tanec by také stálo za zmínku. :D

A Vánoce!

A plno fotek Elišky v šatech, které jí spadly u štědrovečení večeře.
Protože když už nepadá stromeček, padají šaty.


Chtěla bych popřát šťastný nový rok všem lidem (přátelé, okolí, rodina, i podpora na soc. sítích)
co při mě stojí v dobrém i zlém, podporují mě a podávají mi svoji pomocnou ruku vždy kdykoliv potřebuji.
Každý polibek, obejmutí, slovo, úsměv nebo i pouhá zpráva mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.
Zasloužíte si mé velké DÍKY!
Chtěla bych popřát šťastný nový rok i lidem, co mě z jakéhokoliv důvodu nemají rádi a snaží se mi ublížit.
Nikdy jsem jim neměla nic za zlé.
Vždy jsem si uvědomovala že jim to štěstí a radost velmi schází a nutně ho potřebují.
Takže ještě jednou...

Šťastný nový rok!


Výsledek obrázku pro firework


A mé předsevzetí je že budu v roce 2017 papat tak hezky jako před víc jak deseti lety! :D
A co vy? Jaké jste si dali vy novoroční předsevzetí? :)

Krásné Vánoce! (vánoční speciál)

24. prosince 2016 v 0:00 | Ella |  Vánoční speciál

Vánoce.
Pohádkový čas, plný naděje a přání....

Věřit a snít.
Stát se na moment malou holčičkou, jenž věří, sní a tajně doufá ve splnění svých tajných přání.


Cítit sladkou chuť cukroví. Vnímat vůni skořice a vanilky, jenž se line po celé místnosti.
Ocitnout se v jejím objetí a poddat se vánoční atmosféře.


Poslouchat vánoční koledy, proměnit se v malou dívenku
a tančit po pokoji.
Stát se zasněným blázínkem.
A prožívat chvíle bezstarosti a krásy při paždé otočce na špičkách.


Vznášet se venku uprostřed zasněžených ulic,
ozdobených stromečků a vnímat tu sněhovou pohádkovou krásu,
jenž nás obklopuje.



Cítit se jako ta malá dívenka,
co věří v zázrak.
A je šťastná.



Postupem stmívání pozorovat zářicí světýlka kolem sebe.
A nasávat tu pravou Vánoční atmosféru.


Vznášet se v národním divadle spolu s vločkami
a užívat si každý moment jejich tance
a překrásné hudby.


Nalézt chvilku odpočinku.
Vychutnávat si teplý čaj.
Zasmát se společně s Kevinem a
propadnout překrásné Popelce.


Zavzpomínat na ten nevinný čas,
kdy zazvonil zvoneček a Santa Ježíšek
nám nadělil pod stromeček dárečky.



Usmívat se na rodinné fotografie a doufat, že jednoho dne ten úsměv nebude falešný.
Doufat, věřit, snít, přát si.


Vstát o půlnoci, zhasnout všechna světla, rozsvítit světýlka, poplakat si a....hrát si.
Jako ta malá holčička před deseti lety.
Vnímat to kouzlo Vánoc, které je všude kolem nás.
To kouzlo Vánoc, které existuje.
Láska, rodina, přátelství.
Jejich úsměv, obejmutí vlídné slovo a pohlazení.
Jejich přítomnost.
To je ten nejkrásnější a nejdůležitější dárek, jaký jsme mohli dostat.
To vše miluji o Vánocích....
To vše mi Vánoce dělá kouzelné a krásné.

A ať se v tenhle kouzelný čas plný zázraků splní všechna vaše tajná přání. ♥
Krásné a kouzelné Vánoce Vám všem přeje Ella!





Coming out - pohádka (vánoční speciál)

22. prosince 2016 v 0:02 | Ella |  Vánoční speciál


Kdysi dávno žila byla princezna.
A že to nebyla jen tak ledajaká princezna!
Tahle princezna byla duhová.
Duhová princezna, která ve svém srdci skrývala kouzelnou duhovou moc!
Moc, která uvnitř jejího srdce stále sílila a sílila.
Moc, která měla ve chvíli, kdy v jejím srdci roztaje poslední kousek ledu, vnést do jejího života ty nejkrásnější tony barev, jenž jí pomohou překonat veškeré překážky a obtíže a jenž jí pomohou žít šťastný duhový život.


Sněhové vločky padají a třpytí se v modrobílé obloze.
Mráz tvoří za okny překrásné obrazce a tvary.
Kouzelná světélka, zářicí po celém království a vůně vánočního cukroví, linoucí se z královské kuchyně
oznamují příchod Vánoc.
Ach ten vánoční čas.
Čas plný pohody, lásky a míru...
Konečně zase po roce přišel mezi nás.
Princezna Ella šťastně stojí u vánočního stromečku a šťastně s princeznou K. pozoruje jak Vánoční atmosféra pokrývá celé království.
Princezna K. jí věnuje několik sladkých polibků, pohladí ji po vlasech a praví ,,neboj se, to zvládneš".



Nechci se jí pustit. Nechci jí nechat odejít.
Teď ne, prosím!
Ještě chvíli....
Pomalu se stmívá, všichni se pomalu vracejí zpět domů.
Je tu pravá chvíle Vánoc.
Už se podstrojují stoly, zapalují svíčky a v uších každé rodiny zaznívají první tony vánočních koled.
Ježíšek přichází...
Nemám navybranou, musím už jít.
Usměji se, dám jí poslední polibek a utíkám domů.

Zvony zvoní a zvoní.
Princezna Ella dobíhá do svého království v pravou chvíli.
Běží do své komnaty a vytahuje svoji pohádku.

Opatrně ji zabalí do vánočního papíru a sejde s knihou do hlavní místnosti, kde již září ozdobený stromeček a pod ním leží plno dárků.
Je to tak krásný a okouzlující pohled.
Princeznu Ellu pohltí vlna štěstí.
Pomalu přistpuje ke stromečku a s křečovitým úsměvem na tváři se snaží zamaskovat svůj strach.


Vzpomínám na to když mi bylo 13 let.
Vzpomínám na vánoční bál a na svůj první polibek.
Vzpomínám na tu úžasnou chvíli, kdy jsem se svěřila své "kouzelné víle".
Vzpomínám na to, jak jsem procházela těžkou cestou se svojí princeznou.
Vzpomínám na své překrásné 16. narozeniny.
Vzpomínám na to jak mě K objala a políbila.
Vzpomínám na to, jak jsem začala být opět šťastná.
A hlavně vzpomínám na chvíli, kdy jsem se přestala schovávat před světem a rozhodla se být sama sebou.

Vánoční koledy hrají , zvoneček zvoní a princezna Ella pokládá celý svůj příběh pod vánoční stromeček.
Zavírá oči a cítí jak v jejím srdci roztává poslední kousek ledu.
Ten poslední malý ledový kus taje a taje až se z něj stává jen malinká kapička vody, která se promění v slzičku a steče princezně po tváři.
Kletba je prolomena a princezna Ella je vysvobozena.

Celé princeznino srdce září všemi barvami a Ellu pohltí neskutečný pocit úlevy a pocit štěstí.
Princezna Ella otevře oči a podívá se kolem sebe.
Ella vnímá lásku své rodiny
Ella vnímá lásku svých kamarádů
a cítí lásku K.

Vše je najednou tak barevné, tak živé, tak opravdové a tak překrásné.
Vše je najednou přesně takové, jaké to má být.



Tak jako každá pohádka i tahle má svůj konec.
Svůj šťastný konec.
Ale protože to není jen tak ledajaká pohádka, má svůj opravdový šťastný konec.
Šťastný konec, který nenalezneme v žádné pohádce, kdepak!
Tenhle šťastný konec je totiž pevně ukrytý v našem srdci.
Ono totiž není důležité, jestli princeznino srdce vysvobodil princ nebo princezna.
A už vůbec není důležité jestli si princezna vezme prince nebo princeznu.
Nene.
Šťastný konec může princezna nalézt jen ve chvíli, kdy miluje sama sebe!
Protože až ve chvíli, kdy si princezna Ella uvědomila svoji hodnotu, její srdce roztálo a ledová kletba byla prolomena.
Až v té chvíli princezna Ella našla radost, našla lásku a poznala to pravé štěstí.

A tak zazvonil zvonec a pohádky i princeznina ledového trápení byl konec.

(Poslední kapitola "pohádky", kterou jsem věnovala minulé Vánoce rodině pod stromeček
a završila tak tím svůj coming out.)

Je to přesně rok, od dopsání poslední kapitoly své pohádky a svého příběhu.
Je to přesně rok, co se z rozpačité a nervozní princezny
Elly stala dospělá a v téhle oblasti vyrovnaná a spokojená slečna.

A teď, když čtu a přepisuji řádky téhlé pohádky si uvědomuji
že konec téhle pohádky je opravdu šťastný!


Vánoční speciál

19. prosince 2016 v 14:34 | Ella |  Vánoční speciál
Vánoce, Vánoce přicházejí a můj rozum pomalu také. :D
Odprostím se teď od všeho týkajícího se anorexie a propustím do svého i Vašeho života jen to pozitivní, krásné a Vánoční.
Do 24.12 vyjdou 3 Vánoční články.
Doufám že se Vám budou líbit a vnesou do Vás další doušek Vánoční nálady. :)
Tak jdeme na ten první! :)

Začnu jednou vzpomínkou z dětství.
Jako malá holčička jsem milovala prskavky.
Nestále jsem je zapalovala a po tom se s nimi v ruce točila a hrála si na prskavkovou vílu.
Taková nevinná dětská hra, viďte?
No samozřejmě museli přijít Vánoce, kdy ta má hra nabrala nečekané grády.
Když jsem se tak točila kolem Vánočního stromečku s prskavkou v ruce celý jsem ho zapálila.
A prskavky už v životě o Vánocích u nás v bytě neviděla. :D
Každopádně vtipy o tom, jak jsem podpálila prskavkami Vánoční stromeček jsou každoročně naší rodinnou Vánoční tradicí.


Kdo mě zná a sleduje delší dobu ví, jak moc miluji barbie.
A to doslova. V hračkářství každým rokem trávím víc času než v tally weijl. A TO JE CO ŘÍCT!
Každé Vánoce si pod stromečkem nepřeji najít nic jiného než barbie a doplňky pro ni.
Žádný Iphone, notebook ani letenky do New Yorku.
Jen a jen barbie, protože ta mi vytvoří úsměv na tváří každé Vánoce. :)


Hrozně ráda peču a dělám cukroví!
A taky vykrmuji rodinu a přátele :D
Letos jsem už napekla přes 15 druhů a upřímně nevím kdo to bude jíst. :D
Já sama od mala cukroví nemám ráda, ale to syrové těsto! Awwww
To jsem vždy milovala, nevím jestli jsem divná asi jo
ale musím přiznat, že kdyby to bylo na mě ani bych to nepekla a nechala to neupečené.


Od mala mezi mé nejoblíbenější filmy patří Sám doma a Grinch. A barbie v louskáčku
Vždycky jsem se víc koukávala na americké pohádky než na ty české. (Až na Tři oříšky pro Popelku, to je láska)
Možná díky tomu mám celkem problém s "Ježíškem".
Ani si nevzpomínám na dobu, kdy bych na něj věřila.
U mě totiž nikdy nechodil Ježíšek, ale Santa Claus.
A na toho jsem teda věřila dlouho! :D


Jsem ujetá na všechny světýlka, sobíky, stromečky, baněčky a Vánoční dekorace.
A věřte mi....nechtějte vidět můj pokoj. :D
Růžové Vánoční království Elisky Přikrylové. Doslova.


Balet. Ach balet!
Jistě víte jak moc ho miluji.
Nejoblíbenějším baletem je pro mě po většinu roku labutí jezero.
Dokáži ho poslouchat každý den několik hodin.
Kolem listopadu se to ovšem zlomí a labutí jezero vystřídá Louskáček.
Po celém bytě mi začne vyhrávat právě tenhle balet a tak Klárka, myšák a louskáček až do Vánoc vystřídají místo mé milované labutí princezny.



Už jsem tu jednou zmínila cukroví.
A došlo mi že určitě plno z Vás bude zajímat jak to mám s jídlem o Vánocích.
Takže stručně :D Jasně Eli...
Cukroví nemusím, ale náplň ve vosích hnízdech a syrové těsto na vanilkové rohlíčky si žádný rok neodepřu!
Jinak cukroví nejím.
Ovšem letos jsem zkoušela zdravé fíkové sušenky, které jsem si udělala sice pro sebe, ale asi mi nezůstane ani jedna, jelikož všem chutnají víc než běžné a tradiční cukroví. :D )
Kolem Vánoc je v mém jídelníčku hodně ovoce, konkrétně mandarinek, banánů a rozinek.
Ani nevím proč, ale mám to s Vánoci hodně propojené.
Další propojenost s Vánoci mi tvoří perníkové latté ze sbux. Víte, já ani nevím proč. Moc mi nechutná, perníkové kafe jsem už pila mnohem lepší a levnější. Ale prostě...perníkové latté ze sbux, je perníkové latté z sbux. :D
Na štědrovečerní večeři jím pouze odlehčený bramborový salát s jogurtem.
(Kapra jsem odmítala jíst i jako malá a dřív jsem proto mívala kuřecí řízek, v posledních letech jsem si ho nahradila pečenou kukuřičnou plackou v troubě. I když to zní naprosto obyčejně, je to výborná, chutná a zdravá náhrada, ze které nemám ani ty nejmenší výčitky! :)
Ale Vánoční slabosti přece jen mám. Řeknu vám 2! :)
Tou první je adventní kalendář. Ani tak nejde o tu čokoládu jako o to "překvapení" a otevírání políček :D
No a tou druhou je vaječňák! :D :)


Doufám že se Vám můj první vánoční článek líbil. :)
Mějte se krásně a užívejte vánoční nálady!
Vaše Ella. :)


Rozmazlený spratek

11. prosince 2016 v 0:34 | Ella

Sedím u stolu a strachem a napětím ani nedýchám.
V ruce drží nůž a křičí.
Ona chytá paličku na maso.
Stojí naproti sobě a křičí jeden na druhého.
Slyším tak odporná, hnusná a nechutná slova.
Chce se mi plakat, moc plakat ale nevypustím ze sebe ani hlásku, nedovolím si ani pípnout.
Zavírám oči a moc si přeji být někým jiným, být jinde a nebo raději vůbec nebýt.
Modlím se aby odešel. Aby se sebral a odešel zpět do hospody nebo kamkoliv jinam.
Jen aby položil ten nůž přestal křičet a odešel.
Prosím.

Stojím před dveřmi ložnice a přešlapuji z jedné papučky na druhou.
Dnes mám narozeniny, 4 roky a čeká na mě krásný dárek a dort!!!
Dárek. Ach ten dárek.
Měla jsem z něj takovou radost.
Mluvící panenka.
Stiskla jsem její knoflík v ten osudný okamžik.
Vylil na sebe hrnek s kávou.
Řval, běsnil, žílá na čele mu vystoupla a jeho obličej vystřídal všechmožné barvy.
Chytil panenku a utrhl jí hlavičku.
Rozplakala jsem se. Chyba.
Chytil mě a.....nedokáži to napsat.

Mám nový baletní dres a piškoty.
Tančím po pokoji a zpívám si.
Už se těším až ze mě jednou bude baletka a já budu tančit na jevišti!
Moc se těším a zpívám si čím dál hlasitěji.
Do pokoje se vřítí on a zařve na mě ať jsem zticha.
Hrozně se leknu a strachy upadnu a rozbiju skleničku s vodou.
Mám v ruce střepy a rozbitou bradu. Jsem celá od krve. Bolest je tak hrozná že neudržím slzičky a pláču.
Chytá mě kolem krku a táhne mě dolů do té děsivé tmavé místnosti.
Je tam hrozná zima a vůbec nic nevidím, jen slyším klapnout zámek ve dveřích a slyším z vedlejší místnosti rány pláč a volání o pomoc.

Na své krásné a drahé hračky z dětství nikdy nezapomenu.
A na mé laskavé, hodné a milující rodiče také ne.
Bohužel.



Jaký je "život" s anorexií?

25. listopadu 2016 v 20:51 | Ella |  Anorexie X
Máte to tak dlouho pod kontrolou, až si uvědomíte že řešíte kolečko okurku a nemůžete se na sebe podívat do zrcadla.
Protože proč? Protože jste TLUSTÍ.
Je Vám jedno že místo slibovaného přibírání hubnete.
Je Vám jedno že přicházíte o své přátele, zájmy a ztrácíte veškerou radost ze života.
Je Vám jedno že Vás chtějí zavřít na 3 měsíce do nemocnice. Je Vám jedno že jste fyzicky i psychicky neskutečně vyčerpaní. Je Vám to všechno jedno. Protože tu kontrolu jste už dávno ztratili a jediné co už dokážete je nejíst, hubnout a propadat se do silných depresí.
Protože proč? Protože jste tlustí.
Protože proč? Protože anorexie.


Každý den se utěšujte naivními myšlenkami. Každou noc trpíte v zajetí nočních můr. Váš život se mění v jednu velkou lež. Lžete rodině, doktorům, kamarádům, ale především lžete sami sobě.
Je to dobré, je to skvělé, nic mi není, jsem v pořádku a budu v pořádku. Jsem "šťastná". Tak "šťastná" že není den, který bych neproplakala. Noc, kterou bych klidně prospala.
Je to vůbec život? Ne....je to přežívání.
Cítíte samotu, nepochopení a zavrhnutí.
Nikdo Vás nemá rád. Nikoho nezajímáte. Nikdo Vás nechápe a každý Vás odsuzuje.
Proč byste vůbec měli někoho zajímat?
Jste k ničemu, bezcenní, hnusní a tlustí.
Nic jste nedokázali a nikdy nedokážete.
Neumíte se ani najíst....
A tak si přestanete přát štěstí. Přestanete doufat.
Ztratíte naději a jediné Vaše přání bude konec.
Konec toho utrpení.
Konec dnů a nocí.
Konec Vašeho života.
Pomoc, pomoc, pomoc.
Už nemohu....




V zajetí anorexie

14. října 2016 v 21:33 | Ella |  Anorexie X
800kcal denně, 600kcal denně, 400kcal denně, 200kcal denně..
15 minut cvičení denně, 45 minut cvičení denně, 2 hodiny cvičení denně.
Školní sešity popsané od okraje k okraji výpočtem kalorií a kalorického deficitu.
Společenský život zazděný v černočerné tmě.
Radost potopená na dně oceánu.
Malátnost a nechuť doprovázející každý můj krok.
Ubívající kilogramy a zlý jásající hlas v mé hlavě.
Zdravý rozum schovávající se někde hluboko uvnitř mého já.
Anorexie ovládající každou sekundu mého života.....


Byla jsem tak neuvěřitelně šťastná.
Plná štěstí, radosti a lásky.
Prožila jsem ty nejkrásnější prázdniny vůbec.
Dva měsíce neskutečného štěstí a krásy.
A pak najednou...
Propad.
Z vrcholu až na dno.

Anorexie ve mě celou dobu byla.
Jen byla poměrně slaboučká.
Dokázala jsem se jí bránit, dokázala jsem sní bojovat a její moc jsem přebýjela krásnými zážitky a radostnými chvílemi.
Jenže ten její hlásek tam vždy byl.
A jeho intenzita se vždy odvíjela od jediného bodu - váhy.
Stačilo pár gramů. A začala jsem se cítit hůř.
Stačilo kilo a začaly deprese.
Stačla dvě kila a začal vážný problém.

( začátek září )
Stojím na váze a zděsím se!
38kg?!
Ne, nikdy!
V ten daný moment přišel prvotní impuls.
V ten daný moment se ta tenká hráz prolomila a začalo být zle.

Váha jako jediná příčina?
Jistěže ne.

Jsem plná zloby.
Denně poslouchám výtky, denně poslouchám jak se musím snažit, jak musím mít perfektní výsledky ve škole,
jak musím být dokonalá...
Máma mě nenávidí nemá v lásce.
Nejraději by abych zmizela z jejího života, jsem její velká chyba.
Táta? Táta mě má rád, ale vydí mě někde na právnické fakultě, v zahraničí, v businessu.
Chce abych byla jako on.
Úspěšná a dobrá stejně jako on.
Ale já nejsem jako on.

A já?
Já ž nemohu.
Bezmoc a strach z neúspěchu se mění v neskutečnou zlost.


Vztahy....
Tak krásně to začíná a tak tragicky končí.
Výkyvy nálad, pocity, emoce..
Naděje a zklamání.

Jo, láska...
Láska je krásná.
Jenže láska je i bolestná.
A panebože jak tohle můžeš napsat?! ledová kletba anorexie je pro mně vysvobozením. Nebo záhubou?


Snažila jsem se držet jak to jen šlo.
Prosila jsem o pomoc, snažila se změnit své priority, řídila se vším co mi dřív pomáhalo.
Marně.

Rozdělila jsem se na dvě části.
Šťastná Eliška a nemocná Eliška anorexie.

Dělala jsem vše jako dřív.
Jedla pravidelně, čas trávila s kamarády a věnovala se svým zájmům.
S nepatrným detailem....začala jsem se nenávidět.
Náročná škola, špatné rodinné vztahy, rozchod a sebenenávist?
Konec.

Nemocná část Elišky anorexie se mě zmocnila.

Mám nadhled a vím co dělám.
Vím, že jsem se vydala na špatnou cestu, která vede do toho onoho temného světa.
Všechno vím, všechno znám a vše si uvědomuji...
Ale problém je v tom, že ta cesta je...

Tak jistá
Tak lehce ovlivnitelná
Tak krásně snadná.
A mě je na ní tak nebezpečně krásně.


Copak můžu tohle vydat?
Copak chci způsobit lidem trápení?
Copak chci ukázat svoji slabost?
Copak chci potopit veškeré mé několikaleté snažení?
Copak chci aby někdo věděl, že jsem opět propadla anorexii?

Ne, nechci...
Ale stejně tenhle článek publikuji.

Třeba je tohle takový můj poslední zdravý výkřik o pomoc...


Blog se na dobu neurčitou pozastavuje

Coming out 6 (Mám kluka, jsem "normální")

8. října 2016 v 14:21 | Ella |  Můj coming out
Vůbec nevím jak mám začít psát. Vůbec nevím co mám psát.
Je toho tolik, co bych chtěla napsat!
Je toho tolik, co bych chtěla říct, co bych ze sebe potřebovala dostat.
Dokázala bych tu sedět hodiny a psát a psát.
Jenže to nejde.....

Znáte ten pocit když ........něco hrozně moc chcete a zároveň to nechcete?
Znáte ten pocit když.......... se utápíte ve smutku, ale zároveň je vám krásně?
Znáte ten pocit když....kolem sebe máte rodinu, opravdové a skvělé přátele
a přesto se cítíte neuvěřitelně samy?
Znáte ten pocit když.........to, co cítíte a to co vás trápí musíte skrývat
a schovávat před ostatními?
Znáte ten pocit když......... se musíte přetvařovat a nasazovat masku
aby ostatní nepoznali o co jde?
Znáte ten pocit když ..........chcete něco napsat, říct ale nedokážete
napsat ani písmenko a říct ani hlásku?
Úryvek z článku Ten pocit když

Nastalo hodně těžké období.
Vzpomínky se mi vracely každým dnem, každou nocí.
Snažila jsem se soustředit na učení, příjimačky, léčbu anorexie...
Ale místo rovnic, vedlejších vět a pravidelného dostatečného stravování mi hlavou probíhaljen
scénář mě, jí a toho, co se stalo.


Myslela jsem si že to pomine.
Doufala jsem, že zapomenu a bude vše jako dřív.
Jenže nebylo.
Myslela jsem na ni čím dál víc.
Proklínala jsem jí, ale zároveň si přála aby se vrátila.
Nenáviděla jsem jí a při tom milovala.
Tolik proklakaných dnů...
Tolik proplakaných nocí...
Strach ve mě narůstal do obřích rozměrů.
Ne strach z toho, že by se nevrátila, ale z toho že jsem "jiná" než ostatní.

A pak mě to napadlo.
Dostala jsem "geniální" plán.
A to, NAJÍT SI KLUKA!
To, co jsem si přála a tolik chtěla jsem začala potlačovat.
Má mysl neposlouchala mé srdce.
Tyhle dvě lidské části se od sebe oddělili tlustou čárou.

A tak jsem si našla kluka.
Deprese vystřídala radost.
ANO! Jsem normální.
A náhlé rychlé zklamání...



Procházíme se v parku.
Květiny zdobí svými barvami trávník a slunce nám září nad hlavou.
Lehce se mě dotýká a hladí po vlasech.
Nakloní se a věnuje mi polibek.
Otevírám oči.
Málem se rozpláču.
Nic necítím.
Vůbec nic...

Nebaví mně ty jeho hloupé řeči,
nesnáším ten jeho úsměv,
nesnáším ten jeho přidrzlý ton hlasu.
Vysoukám ze sebe nesmyslnou větu o tom jak rychle pospíchám a rychlou chůzí se vzdaluji pryč od něj.
Cestou domů se mi oči promění ve vodopád slz.


Nebyl to ten pravý, musela jsem hledat dál.
A také že hledala.
Což o to, kluků bylo dost.
Jenže...
Můj plán najít si kluka a být "normální" tak docela nefungoval.
Najít si kluka, chodit s klukem, mít kluka....to bylo tak neskutečně snadné.
Ale vydržet s ním déle než pár hodin?
Získat k němu důběru?
Rozumnět si s ním?
Cítit k němu něco?
Zamilovat se do něj?
Tak to byl oříšek.


Někde uvnitř, v hloubi duše jsem moc dobře věděla proč to nejde.
Někde uvnitř, v hloubi duše jsem moc dobře věděla po čem mé srdce touží.
Jenže jsem to nedokázala přijmout.


Jdu prosluněnou ulicí. Podpatky mi klapají o dlaždičky. Dlouhé rovné vlasy vlají ve větru. Slunce mi ozařuje růžovobílé volánkové šaty. Vše doplňují sluneční brýle. Brýle, které skrývají před světem smutné oči plné slz.
Jdu a nevím kam. Procházím parkem a ulicemi Brna.
Všude je vidím. Jsou tak šťastní a zamilovaní. Jsou všude kolem mě. Drží se za ruce. Sedí spolu na lavičce. Líbají se v parku pod rozkvetlými stromy....nesnesu ten pohled!
Rozbíhám se, chci být co nejdřív doma! V bezpečí, schovaná.......před tím hnusným a odporným světem, který se skrývá za zdmi mého růžového pokoje.
Úryvek z článku volání o pomoc.

Otevírám notebook a píšu slovo.
"To slovo".
Pláču a začínám pročítat pár odkazů a příspěvky lidí.
Najednou narážím na jednu slečnu.
Má ráda divadlo, kulturu a vypadá velmi mile.
A v tom mě to napadne!
Vytvářím si falšený účet.
Falešné jméno, falešný věk, falešné všechno.
A píšu zprávu...
Zprávu, ve které se poprvé otevřu.
Poprvé nahlédnu do svého srdce.
Dám prostor svým pocitům.
A poprvé, přiznávám nejen té slečně,
ale především sama sobě nejistotu ohledně své barvy....

Pokračování příště

Těžký začátek školního roku, hubnutí, svatba a oslava 17. narozenin na několik pokusů

1. října 2016 v 15:49 | Ella |  My life...
Jak už jste asi z názvu pochopili, dnešní článek bude napěchovaný od začátku až do konce událostmi z celého září.
Jelikož je toho opravdu hodně, nechám detaily stranou a vrhnu se rovnou na podstatu všech údalostí.

Těžký začátek školního roku

Úderem školního roku začalo být zle.
A to hodně.
Tak jak mé prázdniny byly jako vystřižené z pohádkového katalogu, tak mé září začalo naprosto hororovým scénářem.
Jídlo jsem omezla na minimum, kamarády odstřihla ze svého života, naději na lásku potopila na dno oceánu
a chuť do života zazdila v černočerné věži.
Jako bonus k tomu všemu se mi místo pocitu štěstí a radosti střídala jedna deprese za druhou.
A nejhorší na tomhle všem bylo to, že ať jsem dělala cokoliv, ať jsem se snažila jakkoliv,
nemohla jsem se dostat zpět do toho překrásného růžového a sluncem zalitého světa.

Hubnutí

Logické.
Omezením jídla začala jít váha dolů.
Opět jsem začala kolabovat, třást se zimou, čas trávit ve společnosti depresí, kalorických tabulek a mé nyní nejlepší kamarádky váhy. Tududum.

Svatba

A pak se jednoho dne stal zázrak. Pod okny na mě čekala Mila Kunis s kyticí růží a Umpalumpou.
Odvezla mě do Disney zámku, kde mi za hudby Mozartovi věnovala polibek z pravé lásky.
Zazvonil konec a pohádky a mého trápení byl konec.
Kéžby

Zpět do kruté reality.

V polovině září se můj bratranec ženil.
Já svatby naprosto miluji a to i v případě dne stráveného s celou naší složitou a
komplikovanou snobskou famílí.
Svatba byla překrásná,
nevěsta byla překrásná
a má nálada byla konečně veselá.
A dokonce jsem si uvědomila, že nic není černobílé a že i v té naší famílii jsou lidé, se kterými je mi krásně.
Velmi krásně!

Oslava 17. narozenin na několik pokusů

V překrásné hudbě labutího jezera jsem otevřela své oči.
Podívala se na displej mobilu a vypnula budík.
12. září, pondělí, 6:30 - přesně v tuhle chvíli začal můj řetězec zkažených a proplakaných narozenin.



1. oslava
Při pohledu na čokoládový dort se mi roztřesou kolena a do očí mi vtrhnou kapičky slz.
Mé chování 17 leté slečny se propadne o deset let a já začínám křičet po svých skvělých kamarádkách
a vztekat se jako 7 leté dítě.
Dort shodím ze stolu, dárky nechám dárkami a květiny roztrousím po celé místnosti.
S pláčem a s pocitem zhnusení sama ze sebe vybíhám z mé narozeninové oslavy.

2. oslava
Ležím ve svém růžovém pokoji a pláču do polštáře. Do pokoje vstoupí máma a ptá se mě proč pláču.
Odpovídám že mám narozeniny, zničené narozeniny.
Vtiskne mi do ruky obálku s penězi a říká abych nebrečela, ruším prý sousedy.
O pár minut později se vrací táta ze Švýcarska. Vtiskne mi do ruky obálku s penězi,
kytici růží a všechny nás pozve do restaurace.
Chyba!
Má naděje na poklidný rodinný večer se promění během pěti minut na další hodinový pláč.
Než se dostaneme do auta rodiče se pohádají takovým způsobem že se v devět hodin večer sbalím
a jdu s kamarádkou na pár drinků.

3. oslava
Nutí mě alespoň si kousnout. Nutí mě alespoň ochutnat. Nutí mě objednat si alespoň kávu.
Marně.
Se slzami v očích pozoruje a snáší moji náladovost.
Koukám se na ni. Ona na mně.
Chce mi pomoc. Neví jak.
Já to také nevím.
Dostávám překrásné dárky a kytici růží.
Cítím se provinile. Je na mně tak hodná a já se chovám jak blázen.
Omlouvám se. Vysvětluji ji že si zaslouží někoho lepšího, někoho kdo jí nebude na obtíž...
Ona ví že je to má výmluva.
A já...já to vím také.
Ovšem v ten moment mě nezajímá nic jiného než být pryč od stolu s dortem...a od ní.
Srdce z kusu ledu

4.5.6... pokus o oslavu
Další slečna usilující o to, udělat mi krásnou oslavu narozenin končí stát sama u pouliční lampy.
Další přátelé končí u mého hodinového vybírání z menu jídelního lístku a odmítnutím všeho.
A další pokus mého táty vytvořit mi krásné překvapení, kterým se vše napraví končí ještě větším fiaskem než před tím.




Bylo to skoro jako znamení vykašlat se na můj hloupoučký dětinský sen a přestat usilovat o to,
splnit si překrásnou narozeninovou oslavu.
Tentokrát mi to nebylo souzeno.
Byla jsem přespříliš ovládána anorexií.
Nezvládala jsem své emoce, nezvládala jsem vydržet delší dobu s lidmi, kteří mě mají rádi a už vůbec jsem nezvládala situace spojené s jídlem.
Nejenže jsem nedokázala jídlo ochutnat, ale nezvládala jsem se na jídlo ani podívat.
Racionální řešení bylo nechat svůj sen o krásnou oslavu plavat.
Pustit se ho.
Jenže....
Jak víte, já se svých snů nevzdávám.

Zabojovala jsem a rozhodla se svůj hloupočký dětinský sen o překrásnou narozeninovou oslavu splnit.
Se vším všudy.
To, co mi pomohlo si tenhle dětisnký sen splnit bylo srovnání priorit.
Anorexie a nebo oslava narozenin?
Miska okurkového salátu a nebo kousek narozeninového barbie dortu?
Den s rodinou, přáteli a nebo den o samotě, v přtomnostě anorexie?
Hmmmm???
Ten nejkrásnější dort k 17. narozeninám,
co jsem si mohla přát! :)

Ano.
Dokázala jsem konečně udělat krok v před.
Krok, který mi ukázal že já na to mám.
Já už to dokázala několikrát.
A dokážu to znovu!
Protože stejně jako jsem si dokázala splnit sen s překrásnou narozeninovou oslavou.
Stejně tak si dokáži splnit sen o to, probouzet se opět do toho překrásného a sluncem zalitého světa,
plného radosti, smíchu a lááááskyyy! :)
Mějte se krásně a plňte si své sny!
Vaše Ella. :)






Přiznání

28. září 2016 v 16:24 | Ella |  Něco o mně
Práve jsem přišla z šíleně nepovedeného, trapného a zkaženého rande z kupodivu skvělou náladou. :D
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak kompliková osobnost s vysokými nároky
a neskutečně dětskými zlozvyky to vlastně jsem.
A napadlo mě podělit se o pár z nich s Vámi. :)



1, Miluji barbie
A čím jsem starší tím je to horší. Nejen že se má sbírka barbie rozrůstá, shlédnutí barbie filmů stoupají, ale vrcholem téhle úchylky je růžový barbie dort k mým sedmnáctinám...( se kterým se zatím patlají cukrářky, co měly nervy na to, vyslechnout a splnit všechny mé nemalé požadavky ohledně jeho vizáže a chuti).

2, Byla jsem zamilovaná do své psycholožky
Za svůj 17ti letý život jsem měla víc jak 5 psycholožek. Dvě jsem nenáviděla a deno denně je proklínala. K jedné jsem se chodívala prospat a u další jsem rozvíjela svojí fantazii plně vymyšlenými příhodami a událostmi jen abych nemusela probírat téma anorexie. Pak jsem ale jednou narazila na psycholožku, která byla tak překrásná, úžasná a děsně sexy, že jsem na sezení chodívala několikrát týdně a její odlet do Peru asi měsíc oplákavala.


3, Bojím se dospět.
Nechci to. Chci zůstat malou holčičkou, navždy...

4, U tohohle článku poslouchám Vánoční koledy
Asi bez komentáře. Ale Vánoce jsou prostě boží! Celoročně

5, Kdykoliv mám možnost tančím po celém bytě.
Když uklízím. Když si dělám kávu. Když se učím matematiku podle toho vypadají mé výsledky.
Když se chystám do školy/města/divadla/baru. Hlavní je to, abych byla sama doma. :D


6, Jsem závislá na kávě a hypnotikách (léky na spaní)
To, že jsem závislá na kávě asi všichni víte, ale to že jsem schopná před spaním spolknout
3 tabletky silných hypnotik asi nevíte.
Jednou to došlo až tak daleko, že jsem usnula nad jogurtem s musli.

7, Jako malá jsem si vysnila imagnární svět, ve kterém jsem trávila víc času než bylo zdrávo.
Ten svět je tak úžasný že se do něj i ve svých 17 letech s láskou vracím.


8, Jsem neskutečně nezodpovědná
To, že mě tohle léto 2x unesli a jednou přepadli je toho celkem úděsným úkazem.
Ale hlavně že to šťastně skončilo, že?

9, Coming out články jsem začala psát hlavně proto, abych odvedla pozornost a otázky mých čtenářů od anorexie.
A je to venku.
A věřte tomu nebo ne, povedlo se.
A já Vám za to moc děkuju. :)

10, Všude píšu o pozitivním přístupu a tomu, že máme věřit svým snům a jít si za nimi, jenže...
Hrozně moc bych chtěla být princezna.
Žít v pohádce v Disneyho hradu a nebo v barbie domečku.
Vlastnit umpalumpu a nezničitelná sluchátka.
Hrát v černé labuti místo Natalie Portman.
Vzít si Milu Kunis nesouvisí s předchozím bodem :D a mít překrásnou svatbu na které by mi hrál Mozart s Beethovenem.
To ale nic nemění na tom, že bychom měli věřit svým snům a jít si za nimi! Ať jsou jakékoliv :D
Mějte se krásně, Vaše Ella. :)

10 rad co dělat, když Vám začne Váš život připadat jako zlý sen

23. září 2016 v 17:42 | Ella |  Motivace
Začalo to nevinně, pomalu a znenadání....
Byly to malinkaté slaboulinké myšlenky.
Ty myšlenky se však během pár týdnů proměnily v můj těžký boj sama se sebou.
Zdravá půlka plná radosti, lásky a zdravého uvažování.
Druhá půlka ovlivněná a znetvořená anorexií, bezúprosně hlásící se o své místo.
Dny plné krásy se začaly měnit ve dny pohlcené černočernou tmou.
Dny jevící se jako ráj se proměnily v peklo.
Láska, úsměv, radost, energie, to vše utichlo.
Deprese, omdlévání, sebenenávist, to vše se zmocnilo svého místa.
A z veselé Elišky se pomalu začala stávat panenka na klíček.
Panenka, bez radosti, bez lásky a bez přátel.
Panenka bez kousku života ve svém srdci.

No, myslím že to už stačí!
Negativních a depresivních myšlenek bylo až, až.
Teď už se konečně přesunu k tomu, proč píšu tenhle článek.
Začalo těžké období.
Ale začalo něco, s čím mám zkušenosti, co velmi důvěrně znám.
Začalo něco, CO DOKÁŽI ZMĚNIT.
A pokud i Vy procházíte obdobím, ve kterém Vám vše připadá jako zlý sen, ze kterého se nemůžete dostat, ať už trpíte depresemi, anorexií a nebo se potýkáte s těžkou žvotní situací,
myslete na to, že právě Vy TO MŮŽETE ZMĚNIT!



10 rad co dělat, když Vám začne Váš život připadat jako zlý sen.

1, Nebýt sám/sama.
Jedna z nejdůležitějších věcí.
Člověk většinou začne ztrácet zájem o o rodinu, své blízské, přátele...
Začne se stranit lidí, jelikož se cítí nepochopeně.
Nechce na ostatní přenášet svůj pesimismus.
Jenže být sám a stranit se společnosti je cesta do pekel.
Svěřit se, požádat o pomoc a přijmout ji.
To, je cesta ven.


2, Neztrácet naději.
Neutápět se v negativní vlně myšlenek.
Nepředstavovat si katastrofické scénáře a nedělat ty nejhorší závěry.
Je to jen fáze, ze které se lze dostat ven na sluncem zalité místo plné radosti.


3, Nesnažit se změnit vše hned.
Dát všemu čas a nechat tomu volný prostor.
Pracovat na sobě, svém myšlení, přístupu a malými krůčky se blížit k lepšímu životu.


4, Nečekat zázraky.
Nevyspíte se z toho, teda většinou...
Protože zázraky se dějí a ne že ne, ale bohužel nejsou pravidlem.


5, Hledat všechny šťastné chvilky a rozvíjet je.
Kdy je Vám krásně? Kdy se cítíte dobře? Kdy jste spokojení?
Při posezení s přáteli?
Při tanci nebo při poslouchání hudby?
Při sledování barbie filmů a katastrofických dokumentů o pádů letadel? Ok asi jsem jediná
Přemýšlejte o tom, co Vám přináší radost a uspokojení a vyhledávejte to.


6, Lépe poznat sám sebe.
Přemýšlejte o sobě, ptejte se sami sebe, co vlastně chcete, proč to chcete a co od toho očekáváte.


7, Soustředit se na sebe, své sebevědomí a svůj život
Úzce souvisí s předchozím bodem.
Nebojte se být trochu sobečtí a věnujte se sami sobě.
To Vy žijete svůj život, nikdo jiný.


8, Dbát na určitý režim a nevyhýbat se svým povinnostem.
Psychické problémy souvisí taktéž s fyzickým stavem a fyziologickými potřebami.
Abych to zjednodušila.
Když budete pravidelně a dostatečně jíst, pít, hýbat se a budete si plnit Vaše povinnosti,
budete se cítit určitě mnohem lépe než když se na všechno vykašlete, zůstanete doma,
budete přežívat na jogurtu a sklenici denně a utápět se v depresi,
kterou tímhle přístupem akorát prohloubíte.


9, Psát, malovat, tvořit nebo sportovat?
Ventilujte své emoce.
Dostaňte ze sebe smutek a zlost.
Pište to, na co myslíte. Malujte a nebo tvořte cokoliv, co vystihuje Vaše city.
Běhejte, tancujte, hýbejte se, dostaňte to ze sebe.
Neseďte v koutě v přítomnosti deprese.
Bojujte s tím, co Vás trápí něčím, co Vám přináší radost a potěšení!


10, Nebát se a dovolit si - TĚŠIT se, PŘÁT si TOUŽIT a VĚŘIT.
Nevzdávejte se svých plánů.
Nebojte se těšit na něco, co Vás čeká.
Nebojte si přát Váš sen a nebojte se toužit po něm.
A nebojte se věřit tomu, že se jednoho dne splní.


Protože i sny se mohou stát skutečností.
S láskou Vaše Ella.



Coming out 5 (jako malá rybička v hlubokém oceánu)

9. září 2016 v 18:13 | Ella |  Můj coming out
Od toho polibku....
Od toho okamžiku...
Něco se ve mě zlomilo.
Z mého srdce začala pomalu roztávat ledová kletba anorexie.
Mé myšlenky ovlivněné anorexíí odpluly někam do neznáma.
Místo nich se v mé hlavě neustále přehrával scénář toho, co se v ten daný okamžik odehrálo.

Já a ona.
Já a ona.
Já a ona.

Nerozumněla jsem tomu, co se to semnou najednou dělo.
Cítila jsem něco krásného,
něco velmi silného, něco, co se nedalo zastavit ani potlačit.
Především jsem ovšem cítila strach.


Zima pomalu odcházela, sníh se začal rozpouštět a v trávě se začali objevovat první sněženky.
S K. jsem trávila víc a víc času.

Byly jsme kamarádky.
Dobré kamarádky.
Až moc dobré kamarádky.

Bylo mi s ní krásně, uvědomovala jsem si to a bála se toho.
Ona to věděla.
Naznačovala mi možnost posunout naše "kamarádství" někam dál...
Snažila se mi pomoci.
Snažila se, abych pochopila, že to není nic hrozného...
Byla trpělivá a dávala mi čas.
Bohužel i ten se musel jednoho dne uchýlit ke konci.

K musela za pár týdnů odjet.
Chtěla moji jasnou odpověď. Chtěla mé jasné slovo.
Chtěla mě.
Ale chctěla jsem já ji?

Ležím na postely a slzy mi stékají po tváři. Zase to na mě padlo, pláču a nehybně ležím. hlavou mi probíhají všechny ty myšlenky. Ty hrozné, děsivé, krásné, vzrušující myšlenky.....
Tak co mám dělat?
ANO NEBO NE???!!!
Nemohu se rozhodnout.
Chci to ukončt!
Bude to tak nejlepší....no a co?!
Tak přijdu o někoho koho mám ráda, nic se nestane.
Mám plno dalších lidí kolem sebe, kterým na mě záleží, co sejde na jednom člověku!
Nebo?
Co kdybych....
Je na tom něco co mě přtahuje....láká....volá.....ale NE!
To prostě nejde!
Ukončím to.
TEĎ HNED!
Zvedám se z postele, brečím a třesu se.
Rodiče se sestrou jsou v obývacím pokoji.
Chytám telefon, nepřemýšlím kolik je hodin.
Je to jedno!
Musím to vyřešit.
TEĎ HNED!

Nepouštím ji ke slovu.
V rychlosti křičím vše co mám na jazyku.
Říkám jak vše cítím, přiznávám se ke lhaní o mých citech a přiznávám se k tomu že to nechci!
Kladu si podmínky, obviňuji a dostávám ze sebe všechnu tu nejistotu, která mě tak dlouho trápila!
Křičím, brečím, nadávám, lituji......
Já pláču, ten druhý ona také.
JE KONEC!


Konec?
Myslela jsem si že je to konec.
Myslela jsem si, že řeknu NE a vše bude jako dřív.
Vše bude zase "normální".
Já budu "normální".
Jenže to jsem se pořádně mýlila.

Něco je špatně.....něco je jinak....někde se stala chyba.
Proč na toho člověka stále myslím?....
Proč myslím na to co se stalo?...
Proč pláču?.....
Proč se trápím?...
Proč se děsím?.....
Proč chci vrátit čas a být s ní....
Mé myšlenky se celý den točí jen a jen kolem toho.
Když ráno vstávám, sedím ve škole, jsem venku s kamarády,
dokonce i když radím holkám s mentální anorexií.


Tohle totiž nebyl konec.
Tohle byl teprve začátek.....


Další články


Kam dál