La vie est belle

Už je "dobře" Eliško

16. března 2017 v 17:53 | Ella |  Anorexie
Projede mnou silná vlna zlosti.
Napřímím se a vstanu z lůžka, otočím se a rázně vykročím v před.
V zápětí se semnou zatočí celý svět, bílá místnost se promění v černou skvrnu.
Cítím jak mne chytají jemné ruce a slyším hlasité výkřiky.
Bezvládně ulehám v tom něžném náručí, hlasy výkřiků utichají a pomalu se ztrácí společně s mým vědomím.

Jsem na oslavě.
Všude kolem mě je plno jídla a pití.
Všichni kolem mě jsou v krásných šatech a společenských oděvech.
Jen já jsem v nemocniční košili.
Jen já, jediná.
Podívám se na okraj toho jídlem přeplněného stolu a vidím svého otce a mou matku.
Podívám se vedle sebe a vidím svého manžela.
Všichni začínají zpívat, přichází celý divadelní sbor ve kterém jsem účinkovala deset let.
Je to má velká chvíle, přinášejí mi můj narozeninový dort.
Dort, úplně totožný s tím, který jsem dostala ke svým 5 narozeninám.
Nezajímá mě ani má rodina, ani zpívající sbor.
Nezajímá mě dokonce ani můj manžel.
Jediné co mě zajímá je dort a mísa jednohubek ležící vedle mě.
Chytám obrovský nůž a rychle rozkrajuji dort.
S chutí se pustím do obrovského růžového marcipánového kousku.
Vzápětí propadám do silných depresí.
Manžel mě obejme a políbí.
Nevidím mu do tváře, ale cítím jeho odporně slizské rty.
Nevím kdo to je. Nevím proč tu je, ale slyším jeho hlas který mě nabádá k tomu abych se nebála a jedla dál.
Poslušně ho poslechnu.
Ukrajuji si další kus dortu, pojídám jednohubky a ochutnávám vše, co se na stole nachází.

Otevírám oči. Jsem plná strachu a propadám panice.
Oslava, jídlo, má vůle, neznámý a citově nechtěný manžel?
Ach.
Cítím bolest.
Podívám se na levou ruku a vidím sestřičku, jenž mi napichuje kanilu.
Vedle mě sedí doktorka a stále opakuje
,,Neboj se, už je dobře Eliško."
Rozhlédnu se kolem sebe.
Jen velká bílá místnost a modré postele.
Strach a paniku vystřídá nesmírná úleva.
Byl to jenom sen.
Jenom odporný, odporný, odporný sen.


Už je dobře, Eliško...
 


Komentáře

1 v. (bezanorexie.blogspot.cz) v. (bezanorexie.blogspot.cz) | E-mail | Web | 17. března 2017 v 0:28 | Reagovat

Eliško,
sleduji tě už delší dobu a je mi moc líto, že se pořád trápíš. Bohužel, nikdo ti nemůže pomoci, jen ty sama, ty sama se musíš rozhodnout a jsi jediná, kdo to může dokázat. Představ si, jak by život mohl být krásný. Uvědom si, co všechno ti anorexie bere, popř. dává, ikdyž pevně věřím, že se nic nenajde. Na druhou stranu, co všechno by jsi mohla získat, kdyby jsi se vyléčila? Být zdravá,šťastná, nádherná holka, ne jen chodící smrtka, které se každý lekne. Otevři si znovu dveře do světa a chyť život, dokud ti neproklouzne mezi prsty. Žijeme jen jednou, a tohle nemá smysl. Vím jak je to těžké, sama se momentálně blížím ke konci léčby anorexie a trvalo mi opravdu hodně dlouho, než mi to "docvaklo". Bylo to to nejlepší, co se mi kdy mohlo přihodit! Držím ti palce, V.
(www.bezanorexie.blogspot.cz - léčím se z anorexie a chtěla bych pomoci všem, kdo se rozhodli stejně..)

2 Leník Leník | Web | 23. března 2017 v 17:01 | Reagovat

Eliško, moc me to mrzí! :'(
Posílám ti strašně moc sil!! Jsi silná a statecna holka <3

3 slenderskinny slenderskinny | E-mail | 26. března 2017 v 18:31 | Reagovat

Ell krásně napsáno,rozumím ti..Ale prosím bojuj,nevzdávej se !Máš na to mýt svůj vysněný krásný život.Nezasloužíš si takto trpět.Držím ti palečky!

4 sua tivi sua tivi | E-mail | Web | 29. května 2017 v 9:01 | Reagovat

Bezvládně ulehám v tom něžném náručí, hlasy výkřiků utichají a pomalu se ztrácí společně s mým vědomím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama