La vie est belle

Nejsem taková, jakou si mě namaluješ

14. července 2017 v 0:03 | Ella |  My life...

Předsudky

Jestli je něco, co mě opravdu trápí, jsou to předsudky.
Kolikrát si lidé ani neuvědomují (a nebo v tom horším případě jsou si toho plně vědomi )jak svými posměšky, nadávkami a nevhodnými poznámkami dokáží člověku ublížit.
Někdy si říkám PROČ?
PROČ mají lidé potřebu být tak zlý?

Mohu se vtipům o somálském dítěti smát, ale uvnitř pláču.
Mohu nad poznámou o namyšleném spratkovi mávnout rukou, ale uvnitř křičím.
Mohu se tvářit sebevyrovnaněji, ale uvnitř jsem stále křehká jako ten nejkřehčí porcelán.

Uvedu příklad z mého života a lehce se ponořím do tématu anorexie.


Je to tak rok, co se mi začalo dařit, bylo mi fajn, opravdu moc fajn, užívala jsem si života a sdílela svoji radost s ostatními...
Bohužel ne všichni mi tu radost přáli.
A tak jsem jednoho krásného dne obdržela zprávu od mé "kamarádky", která přesně věděla jak mi můj úspěch, moji cestičku a moji pýli zbořit jako domeček z karet.
Napsala mi že jsem tlustá.
Ano, přibrala jsem asi 4kg, ale má váha byla ještě velký kus pod 40kg.
Nebyla jsem tlustá, byla jsem podvyživená, jenže to, co dovede slovo ,,jsi tlustá" způsobit anorektičce, to si dovede představit jen slešna s ppp (a to ta "kamarádka" také byla).
Moc dobře věděla že mě raní a že začnu co?
Hubnout.
A tak mi má milovaná "kamarádka" jednou větou vykopala jámu do které jsem spadla.
A od toho štastného období zhubla téměř deset kilo.

O deset kilo lehčí.
O deset kilo štěstí chudší....

A až do teď jsem to v sobě dusila.
Ale proč?
Proč bych se měla stydět za svoji slabost před její zahořklostí a zlomyslností?

A teď uvedu odlišný příklad

za který schytám nemalou kritiku.

Odmala je mi kladeno na srdce ať si dávám pozor na to, aby nebylo poznat z
jak dobře sociálně zabezpečené rodiny pocházím.
Ale proč se kvůli tomu schovávat?
Proč chodit v černé a nesmět se ani zmínit o létu stráveném na jachtě....
Proč?
Protože jsou lidé závistiví? Nepřejícní?
Ano, to jsou, sama jsem to poznala, ale...
Rozhodla jsem se přestat schovávat a dávat na názor druhých.
Chci si dělat radost v podobě dražších věcí, chci se hezky obléct, namalovat a vyjít ven. Chci se cítit dobře.
Chci budovat své sebevědomí a nechci se skrývat pod umělým pláštěm.
Je to taková volba.
Cítit se dobře, ale být urážena, zesměšnovaná a hanlivě označovaná.

,,Vše máš jen díky rodičům, namyšlená holka, rozmazlenej spratek..."

Tohle vše jsem poslouchala mnohem mnohem dřív a způsobilo mi to blok, díky kterému jsem se bála koupit cokoliv co se mi líbilo a jakkoliv to pohoršovalo společnost.
Tohle je odvážné co tu píšu, co tu chci sdělit, plno z vás ani nepochopí co jsem tím vlastně chtěla říct.
Těžce se mi vystihuje podtstata.
Jediné co mohu napsat je...
Někteří lidé umí být opravdu závistivý, krutí a nepřejícní, ale já už se jim nechci podřizovat.

A teď už k podstatě proč tenhle článek píši.

Jsem uvězněna v zajetí toho, co si o mě lidé myslí.
Chci všem neustále dokazovat že to, že jsem malá a hubená ze mě nedělá člověka bez charakteru ani anorektičku,
které jsou posměšky a hnusné poznámky jedno.
Chci všem pořád dokazovat že to, že mám drahé věci ze mě nedělá namyšleného ani rozmazleného člověka.
A neustále se snažím dokázat všem to, že ať už můj život vypadá sebenádherněji, je naprosto ošklivý.
Že za tím růžovým pozlátkem se skrývá neskutečná spousta špíny, pláče, násilý a beznaděje.
Pořád chci lidem připomínat co jsem si prožila/co si prožívám.
Ano,doteď jsem se s tím nevyrovnala

Toužím po tom aby mě viděli takovou jaká jsem bez ohledu na vzhled či další okolnosti.

Ale proč?
Proto aby mě litovali?

Tohle napadlo určitě každého včetně mě, ale ne, tím to není.

Já jen chci jít po ulici v krásných šatech s drahou kabelkou a neslyšet ty hnusné nadávky.
Chci si v klidu objednat malý salát nebo si obléct plavky a nelyšet šuškání o anorexii a o tom že nejím.
Chci být sama sebou, ale zároveň chci abych byla pro ostatní dokonalá, perfektní, bez chybičky.
a už se zase točíme v tom kruhu

Není to reálné.
A já si to až ve svých 17 letech uvědomila a rozhodla se postavit světu tváří v tvář přesně taková jaká jsem.
Musím se naučit přijímat negativní reakce ostatních a musím si vytvořit imunitu proti slovům, která mě dokáží dostat z vrcholu až na dno (viz. první ukázka.)
A především musím myslet na to, že ti správní lidé mě vždy uvidí takovou, jaká jsem.


Možná malá hubená, tak trochu praštěná a neustále s hlavou v oblacích, ale rozhodně ne taková, jakou si mě lidé často na základě prvního dojmu a úsudku namalují.
 


Komentáře

1 cosmetic-world cosmetic-world | Web | 14. července 2017 v 0:39 | Reagovat

Držím palce ať se ti to povede změnit to vnimani🙂 to je prvni krok k úspěchu ,když to člověk chce🙂

2 Eva Eva | 14. července 2017 v 1:48 | Reagovat

Eliško, vezmi to statisticky. Četla jsem občas Tvůj blog a hodně přátel Tě podporovalo k cestě k uzdravení a štěstí. Pak přišla jedna kráva, taková se vždycky najde. Sto lidí si myslelo, že jsi ještě slabounká, ale na dobré cestě. Jedna Ti napsala blbost, možná si to ani neuvědomila, co způsobuje. Ale nevím, nechci se jí zastávat. Je to 100 : 1, vnímej tu většinu.
Eliško, kdyby to bylo zdravý, přála bych Ti, ať jsi hubená. Jenže není, má to pro Tebe fyzický i psychický následky a může mít do budoucna. Zkusto znovu se mít ráda a jíst.
A úplně souhlasím, nenech si vzít od závistivců hezký věci, kterýma se můžeš obklopit, ať je to hezká kabelka, prstýnek, cokoli. Lidi nemaj právo říkat o Tobě ošklivý věci a nepřát Ti krásu, kterou jsi nikomu neukradla a je Tvoje.
Těším se, že Tvůj další článek bude zas o něco lepší. Přeju Ti abys myslela do budoucna, dodělala školu, měla lásku.
Eliško prosím, zkus to.

3 Kubi Kubi | Web | 14. července 2017 v 11:34 | Reagovat

A víš proč ti to ještě rodiče vtloukali do hlavy? Protože se najdou samozřejmě lidi závistiví, ale taky lidi, kteří by se s tebou bavili jen kvůli penězům a využívali tě... a ty by ses to pak dozvěděla a byla z toho smutná. A jinak s tebou souhlasím... Neposlouchej lidi, kteří tě chtějí dostat na dno... přece jim nemůžeš udělat takovou radost! :) Naopak, ukázat a rozzuřit je, že se to nepovedlo! :)

4 Katela Katela | 14. července 2017 v 12:42 | Reagovat

Eliško, pravděpodobně ti tu vytvořím takový menší román, ale tenhle článek mě inspiroval k tomu, abych ti tenhle komentář napsala :)

Jestli jsem v průběhu času, kdy jsem se léčila z anorexie, zaznamenala nějaký významný posun, bylo to ve chvíli, když jsem si uvědomila, jak moc mi záleží na názoru ostatních. Měla jsem u lidí panickou hrůzu, nemohla jsem se zbavit pocit, že mě všichni pomlouvají, že mě nesnáší. Chtěla jsem, aby mě měli rádi, chtěla jsem je zaujmout, chtěla jsem, aby si mě začali všímat v pozitivním slova smyslu. Prostě jsem se zoufale snažila zalíbit. Díky tomu jsem do anorexie sklouzávala zase a znova. Zdálo se mi totiž, že nejlépe zaujmu jako "ta hubená holka". To byla moje nálepka.  

Pomohlo mi až to, že jsem si uvědomila, že na nich nezáleží. Tohle bude znít jako děsný klišé: je to tvůj život. Musíš se nejdřív naučit mít ráda sebe sama, musíš si sebou začít být jistá. Nedělej věci kvůli tomu, že to chce někdo jiný. Dělej to tak, jak se ti to zdá dobré a jak je ti to příjemné. Já jsem se nakonec rozhodla, že nechci být ta "hubená-pořádbrečící" holka. Řekla jsem si, že toho je ve mně mnohem víc. V tobě je toho taky mnohem víc (podívej na to, kolik už jsi toho dokázala!). Nechtěj "být pro ostatní dokonalá, perfektní, bez chybičky". Nesnaž se to dělat pro ostatní. Netrestej se za to, že se ti zdá, že jsi nebyla dostatečně dokonalá. Nekoukej tak na názory ostatních, spadne z tebe ohromný břemeno! :)
Doufám, že to alespoň trochu dává smysl a že ti to třeba malinko pomůže. :)

Posílám ti spoustu síly! Nenech se rozhodit těmi, kdo ti chtějí ublížit (to negativní na nás vždycky působí víc než to pozitivní). :)**

5 Christine. blake Christine. blake | E-mail | Dnes v 9:14 | Reagovat

:-) Páni, děláš obrovský pokrok v myšlení. Jsem z tebe nadšená..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama